Spím v Hitlerově pokoji

K Tuviu Tenenbomovi se člověk musí pročíst, a tohle není vhodná kniha kde začít. Jeho styl psaní je zkratkovitý a občas až rušivý. Skáče od tématu k tématu a umanutě rozpitvává zdánlivé malichernosti. Pokud popisoval osudy migrantů v Německu nebo pronikání progresivistů do amerického života, tak se to sneslo, protože to bylo logické téma hýbající světem. Jenže hledat v tom korektním, mírumilovném a nekonečně vyspělém Německu hluboce zakořeněnou posedlost Židovským národem je tak trochu zvláštní, téměř hraničící s posedlostí a zaujatostí. Ovšem než uběhlo těch 350 stran textu, tak mi to ani tak zvláštní nepřišlo.

První autorův „politický cestopis“ při svém vydání v Německu (v roce 2011) vyvolal šok, protože natvrdo popsal, že se na svých cestách setkal se silným antisemitismem – tím samým, který před lety vehnal národ do náruče Hitlerovi. Německo projel křížem krážem, od hamburského neonacistického baru, kde štamgasti na pozdrav hajlují, přes dějinná místa holocaustu (jako vila ve Wannsee, koncentrační tábory Dachau a Buchenwald nebo pokoj číslo 100 ve výmarském hotelu Elefant, kde spával Adolf Hitler) až po snobské hotely na ostrově Sylt, jehož návštěvníci si oblíbili konzumaci zlata. Vyzpovídal politickou legendu Helmuta Schmidta, šéfredaktory Zeitu i Bildu, turecké imámy nebo frankfurtské feťáky. Všímá si, že „Němci udělají úplně cokoliv, aby vypadali dobře, aby působili krásně, aby zněli chytře“, což se projevuje vyráběním krásných aut, násilnými modernizacemi klasických divadelních a operních kusů nebo tím, že „chtějí vymazat hanbu, že včera byli vrahy Židů, tím, že se sjednotí s těmi, kdo nenávidí Židy dnes“. Tím má na mysli muslimské komunity, v nichž bují antisemitismus a nenávist k LGBT a k západnímu světu (což rozdmýchávají imámové, ideologicky instruovaní přímo z Turecka). Na cestě z turecké komunity v Duisburgu si Tenenbom povzdechl: „Poprvé v životě se cítím jako „Žid“ – a to je strašný pocit.“ (K dokonalosti pak přístup „hlavně vypadat dobře před světem“ dovedlo Německo při uprchlické krizi, jak Tenenbom ukázal ve výborné knize Čau uprchlíci z roku 2017.) Autor si všímá různých charakteristik Němců, které ve svém důsledku vedly k vzestupu nacismu – ať už je to patologický strach ze špíny, fetiš na uniformy, vlastnost být romantický a krutý zároveň nebo postřeh, že hloupost je v Německu mnohem nebezpečnější než jinde ve světě. Možná největší roli ale hrálo kolektivní až stádní myšlení, kdy jednotlivec přestává samostatně existovat a slepě následuje skupinu. Temné dědictví historie na Němce stále doléhá, větší břímě si ale nesou na východě – k zabíjení Židů, gayů nebo Romů musí připočíst špiclování a udávání vlastních příbuzných za časů Stasi. (8/10)