„Ale no tak, jejich proklamovaný liberalismus je pouhá kamufláž. Je to slovo bez významu. Levice nereprezentuje ani liberalismus ani komunismus. Na druhou stranu, sám jste už před drahnou dobou zjistil, že levice je subjekt ospravedlňující násilí. Levičáci jsou tolerantní, dokud s nimi souhlasíte. Toužíte-li vidět lidi, kteří jsou s to spolu diskutovat o svých protichůdných názorech a poskytnout si rovnocenný prostor k vyjádření, musíte se zajít podívat do charedi ješivy.“ „To myslíte vážně? Vy si opravdu myslíte, že s ortodoxními se o něčem dá diskutovat? Copak nevíte, že …“ „Já mluvím o těch charedim, kteří mají na krku hlavu. Zkuste to, opravdu. S nimi se můžete bavit o všem, dokonce i o tom, zda Bůh vůbec existuje. Přitom zkuste předhodit levičákovi, že by Chrámová hora měla být vrácena Židům. Zkuste mu říct, že dohody z Osla selhaly. Myslíte, že byste byl vůbec schopen dokončit větu? Já ne.“ Izraelsko-palestinský konflikt, existuje jiná událost, která soustavně a neúnavně už více než 70 let generuje větší množství zpráv a novinových titulků než tato? Asi ne a tak jsem se se zájmem začetl do této nápadné knížky, nabízející pohled poněkud odlišný od běžného příběhu o zlých Izraelcích a nebohých Palestincích předkládaného mainstreamovými médii. „Umělci – je mi líto, že to musím napsat – jsou banda sobeckých, egocentrických dětí, které prodají svou duši nejvyšší nabídce.“ S autorem jsem již měl zkušenost a tak jsem věděl, do čeho jdu, přesto mě tento politický cestopis docela překvapil. Překvapil mě surovostí, čirým pokrytectvím, lhaním a manipulací s fakty na straně všech, kteří nenávidí Židy. Překvapil mě pocitem bezmoci při pohledu na neústupnou propagandistickou mašinérii a bezskrupulózním chováním nevládních organizací bez jakékoliv odpovědnosti hájících „práva Palestinců“. Překvapil mě extrémní a sebezničující nenávistí k sobě samému a svému národu v podání některých „levicově liberálních“ Izraelců. Dojmů je příliš mnoho. Autor opět volí formu putování a rozhovorů s lidmi všech táborů. Mluví s levicovými Židy, mluví s pravicovými Židy, mluví s vojáky IDF, mluví s Palestinci a dalšími muslimy, mluví se zaměstnanci nevládních organizací, mluví s turisty, novináři, spisovateli. Vše může být samozřejmě fikce, ale ani jednou během čtení nevytane důvod o pravdivosti slov pochybovat. Navíc to přesně zapadá do příběhu, který se ve „slušné společnosti“ šíří pouze šeptem, totiž, že Palestinci zase takové oběti nejsou. Je to politická kniha a jako taková samozřejmě hraje na politickou strunu. Nelze neobdivovat autorovo opovržení všemožnými pravidly, dostane se všude, kam potřebuje, promluví s každým, s kým chce. Poměrně jasně dává najevo svůj názor na levici a bílé evropské levičáky obecně. Novináře vykresluje vesměs jako ignorantské arogantní hlupáky. Určitě takoví nejsou všichni, ale i kdyby polovina z toho co napsal, nebyla pravda, stále to o současném stavu novinářské profese neříká nic lichotivého. Co za tím vězí? Nastoupila snad do oborů vyučujících žurnalistiku generace mimořádně nekvalitních studentů? Nebo jim tam zkrátka jejich psychopatičtí profesoři vymývají mozky? Nebo se na tyto pozice dnes hlásí již jen aktivisti s touhou cpát ostatním svoji ideologii? Pravděpodobně od každého trochu. „Intelektuální izraelští levičáci neakceptují Palestince ani trochu, navzdory svým vznešeným proklamacím typu „Já Palestince miluju!“ S výjimkou jedné arabské dámy tu Palestince nemiluje nikdo. Jak by taky mohli? Když nenávidíte sám sebe, když nemáte schopnost milovat ani sám sebe, jak byste mohli milovat někoho jiného? Ve svém srdci nemáš místo pro lásku, chlape, tak by ses s tím měl naučit žít.“ Odkrývá pokrytectví nevládních organizací a států, které je financují, zejména pak Německa a Evropské Unie. Člověk má jednoznačně pocit, že antisemitismus a nenávist k Židům se z kontinentu ani omylem neztratila. Popisuje předem připravené, choreograficky vypiplané demonstrace, cynické novináře, kteří prachsprostě lžou. Uměle vyvolávané protesty, právní rady tak aby způsobili co nejvíc škody Izraeli, podněcování nepokojů, vytváření umělých nesmyslných historických příběhů – pak kdo tady šíří „fake news“? Autor silně kritizuje práci těchto nevládek, zejména pak Červeného kříže. Poukazuje na nekonzistence a obhajobě jejich činů. Poukazuje na ryzí netransparentnost fungování, nikým nevolené elity ve vedení těchto organizací mají enormní moc, tajná a neveřejná jednání. Člověk si nutně značně opraví názor, a tento názor začíná čím dál víc zapadat do současného narativu, totiž, že tyto elity jsou dnes nepřáteli běžné populace. „Co vám mám povídat. Jste-li samolibí maniaci nebo bezcitní operátoři a chcete vidět, jak váš sen o zemi bez Židů ožívá, přijeďte do Izraele a přidejte se k Červenému kříži. Pokud z nějakého důvodu malé červené křížky nemáte rádi, ale i tak bažíte po moci, můžete si své sadistické touhy ukojit jako lidskoprávní aktivista organizace EAPPI s počítadlem v ruce. Ať skončíte tam, nebo tam, bude na vás světovými národy a jejich občany nahlíženo jako na ty nejmilejší, nejhodnější a nejhumánnější ze všech žijících lidí.“ Nakonec jedna poznámka ke kritickému myšlení, přímo nesouvisející s knihou. Kdekdo se tímhle pojmem dnes ohání, školy vypisují speciální kurzy, děti jsou nucení se těchto kurzů účastnit, aby si „osvojili schopnost kriticky myslet“. Kritickému myšlení se člověk nenaučí pod vedením zfanatizovaného učitele s vymytým mozkem. Kritické myšlení, schopnost posuzovat fakta, člověk získá jedině čtením, čtením všech možných knih, knih zapadajících do čtenářova vidění světa, knih odporujících čtenářovu vidění světa, navzájem protichůdných knih, jen tak lze získat kritický pohled na svět. Tohle je jedna z nich, kniha, kterou by si měl přečíst každý.

Po přečtení této dobře hodnocené knihy mám rozporné dojmy. Ano, kniha je psána čtivě, autor si dal tu práci, že rozmlouvá "jako Němec" s oběma stranami. Ale já mu vše co popsal na 440 stránkách tak úplně nevěřím. Za nejzajímavější považuji pasáž rozhovoru s velkým jménem a velkým člověkem, jmenuje se Amos Oz. Dovolím si ocitovat část zajímavého rozhovoru. Tuvia (T): Budou tedy zde existovat dva státy, jeden po boku druhého ? Amos (A): Ano.Jiná možnost není. T: Proč ? A: Nestanou-li se skutečností dva státy, , skončíme s jedním státem. A bude to arabský stát. Já nechci, aby k tomu došlo. Víte, jiné národy stavěly pyramidy, zatímco Židé psali knihy. Také jsme neměli nikdy papeže, který by říkal lidem, co mají dělat. Každý Žid je papežem. A takový je v Amosových očích celý 9-ti miliónový Izrael. Tento stát má, tolik premiérů, proroků a zejména mesiášů, přesně tolik názorů. Evropané ráno vstanou, přečtou si noviny, podívají se na internet, pak možná podepíší petici ve prospěch "dobrých", zajdou na demonstraci proti zlým a půjdou spát s dobrým pocitem za sebe sama. Jenže Izrael a Palestina, to není mač dobrých a zlých. To je zápas dvou s nároky na jednu zemi. Rád bych si opravil názor na tuto knihu, který mám zatím velmi rozpolcený.