Sobecký gen

Sobecký gen je brilantní knížka (potažmo teorie) brilantního biologa. To na úvod, aby se nezdálo, že mám něco proti Richardu Dawkinsovi. Přesně naopak, miluju ho. Ale pokud máte chuť do komentářů napsat, že kdo nečetl Sobecký gen, není biolog, případně že knížka odhaluje podstatu existence, prosím, dejte si studenou sprchu. Zaprvé: Sobecký gen už dnes biolog číst nemusí, neboť za padesát let od vydání se stal skoro slovo od slova obsahem základních vysokoškolských kurzů (bod pro Richarda). Biolog by se možná i mohl maličko nudit, nebýt autorova slovního vtipu, gentlemanství a virtuózního způsobu popularizace. Ale o to mi nejde. Zadruhé a hlavně: Je to hezká a zdánlivě prostá teorie (jejíž estetické kvality v doslovu vyzdvihuje Zrzavý). Předmětem selekce je gen, tečka. V této podobě vysvětluje hodně věcí, tolik, že právem narostla do paradigmatu. Jak to u paradigmat bývá, některé jevy přitom vysvětluje snáz (eusociální hmyz, alloparentální péče), jiné obtížněji (některé případy sociálního chování u "vyšších" živočichů, ale nakonec i určité komplikovanosti onoho hmyzu – viz autorovu velmi čestnou poznámku č. 33 o pohlavním indexu u reproduktivních mravenců, s. 94). Jenže z tvrzení "gen je předmětem selekce" (s tím se nelze přít!) se časem stává "gen je JEDINÝM předmětem selekce". K tomuto přístupu tíhnou hlavně méně dobří biologové než Richard, ale už druhé vydání knihy k němu má náběh. A tak se ten původní hezký, prostý redukcionismus mění na křečovité hypotézy, když v přírodě narazí na méně pasující případy: třeba adopci u primátů (s. 100). Tomu se nevyhne žádná holistická teorie včetně těch geniálních. Osobně považuji za největší slabinu knihy – a teorie – její hyperadaptacionalismus. U Dawkinse všechno musí být adaptivní (logicky – musí se to přece dít ve prospěch genu). Pokud opičí samice, která přišla o mládě, ukradne potomka jiné samici, byla k tomu možná matkou zmanipulována, nebo si chce nacvičit mateřské dovednosti na příště, případně existuje ještě jiné, dosud skryté vysvětlení, které ale jistojistě bude genocentrické, jak jinak (s. 100). Jedno docela hezké a docela genocentrické vysvětlení se přímo nabízí: silné emoční pouto k mláděti je adaptivní, adopce (nebo třeba nadměrné truchlení) prostě vedlejší efekt, příliš vzácný, než aby ho evoluce musela odstranit. (K tomu se mimochodem přikláním já.) Fajn, jenže tady se ukazuje další slabina autorova argumentačního stylu. Jeho teorii nejde vyvrátit. Pokud můžeme to, co neodpovídá genocentrickým předpokladům, vysvětlit jen jako chybu, odchylku nebo vedlejší efekt sobeckého genu, jaké tedy máme možnosti teorii falzifikovat? Bez příležitosti vyvrácení by zůstala věcí víry. Úvahy o primátech později autor završí fackou do tváře Darwina i sebe samotného, když prohlásí, že skutečný, ryzí altruismus by mohl fungovat u člověka, jelikož přece existují dárci krve. Aha, on se náš altruismus vyvinul v anonymních společenstvích po průmyslové revoluci? Nežili jsme třeba po většinu evoluce v malých, poměrně příbuzných skupinách, kde každý znal každého, a tak měl šanci na reciproční (možná i příbuzenský) altruismus, přičemž zároveň mohl svou ochotou ke kooperaci oslňovat potenciální spojence a partnery? A vůbec, odkdy je pro nás darwinisty člověk něčím extra? Scholastické cvičení na téma "za každou cenu najdi genocentrické vysvětlení jevu XY" může být užitečné, pokud autor polemizuje se stoupenci alternativní teorie – zde se stoupenci skupinové selekce, kteří svoje vysvětlení (prý) pokládali za jediné možné. Ale fakt, že něco lze (jakž takž) vysvětlit i genocentricky, neznamená, že genocentrické vysvětlení platí. Mě osobně překvapilo, jak je Sobecký gen spekulativní a jak málo empirický. Ok, byla to průkopnická práce (i když navazující na Fishera a Hamiltona, kterým autor rozhodně neváhá přiznat, co jejich jest) a nemohla se rovnou opírat o myriády důkazů. Ale to málo, co autor v prvním (a druhém) vydání shromáždil, je… no, jakože fakt málo. Kniha, nebo její první verze, stojí a padá s "mohlo by". Sobecký gen by mohl vyjasnit relativní neškodnost některé vnitrodruhové agrese, snížení plodnosti v reakci na přemnožení atd. Jasně, mohl. Sobecký gen je nejlepším dostupným vysvětlením mnohých otázek; a důkazního materiálu od prvního vydání přibývá. Zůstává mi však záhadou, jak mohla už první verze tolik lidí přesvědčit. Mnohých, ne všech. A alternativní teorie, třeba víceúrovňová selekce, mají taky co uvést ve svůj prospěch. Je škoda, že se Zrzavého doslov, jakkoli vtipný a literárně potěšující, nechopil příležitosti vsadit sobecký gen do kontextu diskuse. Nemyslet (výlučně) genocentricky možná dnes vyžaduje soustředěné úsilí, ale pořád to není zjevené náboženství a poslední slovo biologie... Přijde mi smutné, že Sobecký gen stíhá tolik nepochopení jak od stoupenců, tak od odpůrců – a to i tak inteligentních jako de Waal. Nizozemský primatolog až do své smrti Sobecký gen nepochopil, snad protože se příčil nějakému rámci jeho vnímání – asi jako když Zweig četl Machiavelliho. Pokud si něco tahle kniha zaslouží, tak určitě nezaujaté čtení. Ona je totiž opravdu důmyslná, a navíc vtipná a v podstatě moc milá (totiž Richard je milý). Akorát má tu smůlu, že je tak dobrá a zásadní, aby vůbec stálo zato hledat v ní chyby.