Magie reality

Při čtení se mi vybavila vzpomínka, jak Stanislav Komárek vyzývá své studenty: „Jděte ven na ulici a ptejte se lidí, kdo z nich zná Červenou Karkulku a kdo Watsona s Crickem. Pokud se nebudete ptát tady před Přírodovědeckou fakultou, myslím, že není pochyb, jak to dopadne.“ :) Richard Dawkins vychází ze stejného faktu: povědomí průměrného člověka, a především povědomí dítěte, je plné mytologických a pohádkových vyprávěnek. A je to dobře, protože ty tvoří součást naší kulturní identity. Ale proč si tak málo vyprávíme fascinující příběhy vědy? Proč učíme děti odříkávat legendy o zmrtvýchvstání židovského tesaře nebo o slunečních božstvech projíždějících oblohou, ale zřídkakdy s nimi mluvíme o stáří vesmíru, o bratrství veškerého života a pomalé činnosti evoluce nebo o struktuře atomu? Jinými slovy: proč je mytologický způsob myšlení dosud o tolik rozšířenější než vědecký? „Magie reality“ si klade za cíl nejen pojednat o různých jevech (první člověk, duha, hmota, přítomnost zla ve světě atd.), ale především naučit čtenáře vědecky myslet. Cílovou skupinou budou asi zejména žáci druhého stupně (až gymnasisté) — nebo dospělí s obzvlášť tmářskou, kreacionistickou výchovou —, nicméně mě jakožto člověka, který si na základní škole nerozuměl s fyzikou a chemií a na střední bohužel přírodní vědy neměl, naprosto nadchla. Podotýkám, že díky Richardovým vysvětlovacím schopnostem a skvělým ilustracím Dava McKeana by byl opravdu výkon hraničící se zázrakem nepochopit to, co se autor právě snaží říct. Jasně, Richardův militantní ateismus se tu projevuje, a dost — ale čemu to vadí? A i když je „Magie reality“ k náboženstvím drze nekompromisní, rozhodně není dogmatická. Nevzpomínám si, že bych někdy četla dětskou náboženskou knížku, která by ve svých tvrzeních projevovala tolik pokory a sebekritičnosti jako tahle vědecká. Jenže u náboženských knih kdoví proč tolerujeme, jestliže autor prohlásí: „... a takhle je to doopravdy“, kdežto u vědeckých se řada čtenářů pohoršuje i nad mnohem mírnějším projevem (odůvodněné) jistoty. Ateismus je za mě rozhodně ok (byl to ostatně Richard, kdo mě k němu kdysi přivedl). Jen by snad mohl ve svém výkladu o vztahu mýtu a vědy zmínit důležitou skutečnost, že se v myslích mnohých lidí nevylučují. Celkově mě zaujalo, že ačkoli jmenuje řadu slavných vědců (včetně Watsona s Crickem, samozřejmě! :)), u Velkého třesku opomíná zmínit, že průkopníkem příslušné teorie byl Georges Edouard Lemaître — tedy katolický kněz. Nepokládám to za autorovu úmyslnou potměšilost, přesto mi chyběl nějaký nástin nebinárního pohledu. (Jistě, jistě, z jeho hlediska by nevyhraněnost mezi mýtem a vědou byla jen nekonzistentnost a chyba v úsudku. Ale stejně!) To je nicméně jediná drobnost, kterou bych „Magii“ vytkla, protože jinak je to mistrovské dílo a doslova každou stránku jsem si vychutnala. (Tím spíš, že jsem u ní prokrastinovala o zkouškovém.) A profesor Dawkins pro mě vždycky bude jedním z největších vědců a intelektuálních hrdinů současnosti.

Jednou větou: je to skvělá knížka napsaná velmi srozumitelně a poutavě. Je vhodná dokonce i pro starší děti, které se zajímají o vědu. Bonusem navíc, kromě již tradičně výborného překladu Viktora Janiše, je kvalitní grafická úprava knihy.