Smrť v Benátkach

Smrt v Benátkách, jako již pravidelná dávka krásné literatury, jež si čas od času dopřávám, ve mne tentokrát probudila touhu lépe poznat dílo svého Nobelovou cenou vyznamenaného spisovatele. Útlá kniha, která si ovšem žádá trpělivého a přemýšlivého čtenáře. Sám mám po přečtení neodbytný pocit, číst tohle dílo znovu v domnění, že jsem autorovi dlužen ony mistrovsky psané pasáže pročítat s větší důkladností. Nezbyde než doporučit těm, jež se nebojí hlubokých úvah v poetickém stylu na kontroverzní téma.

Hlavní myšlenky a témata Mannovy novely se otáčejí kolem podstaty umělecké tvorby, vztahu umění a krásy, napětí mezi tělesným a duchovním. Ač se příběh odehrává v současných kulisách mondénního turistického letoviska, celý text ustrojen až v „antickém“ hávu, zejména svým uchopením tématu, který hledá východiska v řeckých ideálech a je plný intertextuálních aluzí, zejména na Platóna. Spisovatel Gustav Aschenbach v podstatě prochází krizí středního věku, kterou se rozhodne řešit cestou do Benátek. Je na vrcholu své kariéry, přesto cítí, že jeho umění nežije, je příliš formalistické a atrofovalo do strnulé moralistické pózy, která sice konvenuje soudobému konzervativnímu vkusu předválečného vilémovského Německa, ale skutečnému životu se na hony vzdálilo. Po příjezdu do města naráží na mladého polského chlapce Tadzia, který bydlí s rodinou v témže hotelu a je okamžitě zasažen jeho fyzickou krásou. Tadzio je ztělesněním antického ideálu krásy. Koneckonců v antickém světě bylo takto idealizováno mužské tělo. Sám Tadzio je v knize v představách spisovatele připodobněn k antické soše chlapce s trnem. Nejde tedy o fyzickou přitažlivost, ale o duchovní ideál, archetyp krásy, uměleckého díla. Jedná se tak spíše o platónskou ideu krásy, ne o atraktivitu ve smyslu fyzické přitažlivost, což je zřejmé z přímých odkazů na Platonův dialog Faidros (neboť krása, jedině ona je hodna lásky...). A krása jako jediná smysly postřehnutelná idea vede k poznání hlubších pravd (A tak pro člověka citu je krása cestou k duchu…). Čím dál větší okouzlení Tadziem a propad až k iracionálnímu chování však pro člověka, který si tak zakládal na své počestnosti až pedantskosti symbolizuje nietzschovskou polaritu mezi apollinským a dionýským principem v umění. Čím dál větší a rychlejší propad k tomu druhému, se zrcadlí v samotném městě, které se stejně jako on zalyká a dusí rychle se šířící chorobou. Aschenbachův sen (mohl by být aluzí na freudovskou psychoanalýzu) by se dal interpretovat jako definitivní poddání se živelné a pudové síle, která má moc člověka zahubit. Čteno v překladu Vratislava Slezáka.