Smrt v Benátkách

Velice zvláštní kniha. Chápu obě krajnosti v hodnocení: bezpodmínečné nadšení i zavržení. Nemůžu říct, že by mě „bavila“ tak jako třeba — kulisami spřízněné — „Listiny Aspernovy“. Vlastně jsem ty hodiny čtení protrpěla; vyčerpávaly a napínaly moji pozornost. Asi osm stránek před koncem mě pak zaskočilo zjištění, že se mi ta novela (svým bizarním způsobem... možná...) líbí. Odhaduji, že „Smrt“ se skládá asi z 80 % popisu, 15 % děje a 5 % úvah. Když vezmu jednu složku po druhé: oceňuji drobnokresbu Benátek (méně už postav nebo hudební produkce). Zato v úvahách o kráse, tolik vyzdvihovaných, jsem nepostřehla nic překvapivého nebo hlubokého, co by bylo skutečně Mannovo, a ne Platonovo. Po dějové stránce mě upoutal fantaskní motiv epidemie, kterou Benátčané před návštěvníky tají, aby z letoviska neuprchli. Mrazilo mě z vědomí, že po celých Benátkách se vskrytu odklízejí zčernalé mrtvoly, zatímco děti cizinců si dál hrají na Lidu. Mannova autobiografického Aschenbacha jsem docela chápala a bylo mi ho líto. Což je zvláštní, jelikož autora mám jako člověka nerada a důrazně bych odmítla sedět s ním u jednoho stolu. Sloh ve mně vzbouzí podobně rozporuplné dojmy. Nevadí mi číst každou větu přinejmenším dvakrát, ale tady mi připadalo, že složitost souvětí diktuje spíš bezohledná manýra než nutnost. Jazykové mistrovství textu zpochybnit nelze. Jenže se mi zdá, že hodnotím spíš geniálního Pavla Eisnera, jehož překlady nezřídka předstihují originál, než Thomase Manna. Ať tak či tak, vrchol dílka vidím v Achenbachovu dionýském snu — to je přímo triumf slovní i obrazové mohoucnosti. Svým způsobem mám k té knize, prosycené morovými výpary nad lagunou, odpor. Svým způsobem obdivuji její uměleckou stavbu. Každopádně „Smrt v Benátkách“ není tragická ani tak svým koncem jako spíš vším, co mu předcházelo.

Moc jsem se těšil, až se k této knize dostanu, o to větší rozčarování mě však čekalo. Nevytýkám této knize zajímavou myšlenku, ale způsob jakým je napsaná. Některé věty mi přišly až za hranicí kýče. A co byl pro mě opravdu oříšek, tak udržet myšlenku v neskutečně dlouhých popisných pasážích. Mnohdy se stalo, že jsem musel přečíst leckteré věty několikrát, než jsem pochopil, že popisují třeba jen vánek, oblohu atd. A to jsem se na tuto náročnou četbu mentálně připravoval a celou 119 stránkovou knihu jsem četl po kouscích 4 dny.