Čarovná hora

Náhoda tomu chtěla, že jsem se na Čarovnou horu vydal ve stejné srpnové týdny jako tehdy Hans Castorp. Společně s ním jsem vystoupal "tam nahoru", kde se zvyklosti Nížiny rychle rozplývají pod všestranným účinkem vysokohorského vzduchu, který umí nemoc vyléčit i ji probudit. Záludně se při tom vkrádá na jazyk výraz paradox, před nímž ovšem pan Settembrini tak vytrvale burcuje na poplach. Ve shodě s Hansem Castorpem jsem shledal aklimatizaci náročnou pro jedince neuvyklého pobytu v takových výšinách. Jak v těch alpských, tak v těch, které jsou tolik cizí dobrému panu Fergemu. Ale čas působí mocně, stejně jako podmanivý tvar venkovního lehátka, hřejivost přikrývek z velbloudí srsti a neutuchající kolotoč bohatého stolování provázeného pravidelným třísknutím dveří. Dobrákem Joachimem odhalená ležená ihned dobyla předních příček mého žebříčku zálib; předsevzal jsem si jí ve volných chvílích napříště více věnovat i ve svém civilním životě. Odpusťte, že se spíše zaobírám zážitky veskrze přízemními a opomíjím vše vznešené a duchovní, jemuž pobyt ve společnosti ctěných pánů Settembriniho, Naphty, dvorního rady Behrense a mynheera Peeperkorna návštěvníka vystavuje. Leč za oněch pár srpnových týdnů, nejmenší to berghofské časoměrné jednotky, jsem stihl načerpat pouhé hrsti. Pak vypršela vyměřená doba a na rozdíl od Hanse Castorpa jsem nenašel odvahu setrvat déle. Podlehl jsem povinnosti, a s otočením posledního listu se smutně vydal na zpáteční cestu do Nížiny. Ale nepochybuji, že je mi souzeno se zase vrátit zpět "tam nahoru", na Čarovnou horu. Jako mnohým ostatním, kteří na čas odjíždějí, jen aby se později vrátili. Dopodrobna se věnovat zážitkům z Čarovné hory je zbytečné. Mann je skvělý vypravěč, jemuž čtenář rád promine orientální laxnost při nakládání s časem. Odměny jsou totiž hojné, byť pro úplné vychutnání jeden pobyt zřejmě nepostačí. Co však musím speciálně ocenit, je Mannova myšlenka odít rozhovor mezi madame Chauchatovou a naším dítkem života klopotným do francouzštiny – elegantní forma toho, co dnes barbarsky cpeme do závorek s nápisem "Spoiler Alert". Geniální tah. Snad jen ten, kdo je vzdělanec a vládne cizí řečí, má smůlu, ale dobře mu tak! Celkový dojem, jak by řekl mynheer, naprosto, vyřízeno! Poznámka závěrem. Pět hvězdiček neprozradí vše, pročež dodávám: kvůli Čarovné hoře mi nebylo zatěžko vláčet s sebou objemný svazek vydání z r. 2016 každý den po cestě do práce a zpět. Záda protestovala, duše se radovala.

Nic pro milovníky akčních knih plných děje, tahle knížka je přesný opak - vyžaduje trpělivého čtenáře, kterému není líto vynaložit na její čtení spoustu času a také nemalé duševní úsilí. Málokomu se podaří napsat takovou bichli s takovým minimem děje a přitom nenudit, jako se to povedlo v téhle knize Thomasi Mannovi. Dějovou stránku bych shrnul asi jako boj rozumu, víry, lásky, života, nemoci a smrti o tvárnou duši Hanse Castorpa. Vydavatelé tohoto vydání na předsázce zdůrazňují kromě hlavního hrdiny hlavně postavy dvou "učitelů" Settembriniho a Naphty a jejich filozofické disputace (z mého pohledu zosobňující první dva zmíněné principy), mně se ale nejvíce líbily pasáže s Klavdijí, Peeperkornem či Behrensem. Po posledním odjezdu Klavdije už pro mne knížka jaksi ztratila kouzlo - ten konec mi připadal trochu vyčpělý. PS: Jak tak nad tím přemýšlím, ten konec tam vlastně sedí - ukazuje, že jakmile boj o hrdinovu duši skončil, přestal ho ten zvláštní snový a pasivní ne-život bavit a konečně se vrátil do opravdového světa. PPS: Překlad je výborný, ale splést si smradlavou hadovku s výtečným a voňavým smržem, to jsem překladateli dlouho nemohl odpustit :-) .