Smrt staré Maši

Okomentovala jsem všechny povídky, sem jen souhrn. Šest alegorických historizujících povídek, které různými způsoby upozorňují na věčné nešvary lidské společnosti (populismus, chamtivost, nevděk) takže se dají vztáhnout i na současnost. Maňák má obrovskou slovní zásobu a originální nápady. Ale nemůžu si pomoct, všechny povídky na mě působily jako skvěle řemeslně zpracované výtvory bez duše. Jako by se autor držel nějakého teoretického návodu na dokonalou povídku a odškrtával si bod po bodu. Důsledkem je předvídatelnost, klišé v charakterizaci postav nebo v dějové linii a, co mi vadilo nejvíc, mravoučná tendence která přebíjí příběh a umělecký dojem. Ukazovat, že tolerance je lepší než sobectví nebo fanatismus, není samo o sobě nic nápaditého, sdělení vynikne až formou. Tady je to ale masivní kostra jen lehce zahalená v archaismech a odkazech na všemožné literární styly. Čím abstraktnější povídka, tím víc se mi líbila. Baladické Tetřeví perly mají atmosféru a nejednoznačný závěr, O zaječí kožce několik možných výkladů a v závěru dojemnou působivost. Ostatní povídky jsou zajímavá stylistická cvičení, jinak na mě nezapůsobily.

Stylisticky moc fajn, dobrá slovní zásoba, pestré řečnické obraty... Nicméně já asi s alegoriemi kamarád nebudu, zejména když mě jimi příběh mlátí po hlavě s tak obří kadencí. Autor na rozsahu celé knihy rozkecává několik základních pravd typu "fanatismus je špatný". Jeho postavy jsou pro mě nezajímavé černobílé archetypy a neměnné depresivní ladění celé knihy pro mě slévá všechny povídky do jednoho nepříliš poutavého celku.