Směju se a sténám

Korespondence básnické dvojice Holan-Zedníček z let 1940-1977: 240 dopisů, doplněných poznámkovým aparátem, bohatou obrazovou přílohou, dosud nepublikovanými básněmi a doslovem Miloše Doležala. Ten úvodem píše: "Dějiště: dům na pražské Kampě a zapadlé vysočinské město Hlinsko. Doba: počátek 50. let, dusivý stalinský teror a všudypřítomný strach, vlezlý do kuchyní i duší. Aktéři: dva čeští básníci, Vladimír Holan a Stanislav Zedníček, které spojilo bratrské přátelství. Jedno z nejvřelejších v české literatuře 20. století. Smáli se i sténali. Byli si navzájem jako chudí světlonoši v temné noci, kteří si na cestu křesají jiskry. Zedníček ono intenzivní bratrství výstižně básnicky popsal: ,Z temnot jsme vycházeli / při našich hovorech / Světýlko rozžíhali / že zhasnout je moh dech.' Vladimír Holan, rok narození 1905, Stanislav Zedníček o devět let mladší. Holan zemřel v roce 1980, Zedníček o dvaadvacet let později. Ten první je básníkem robustním, bouřlivým, čechrajícím kštice démonům, autor vrstevnatého básnického díla, překládaný, oceňovaný doma i v zahraničí a pohřbený se státními poctami. Ten druhý venkovsky plachý, básnicky subtilní, andělsky čistý, jenž za svého života vydal čtyři útlé sbírky a jehož podstatná část tvorby stále zůstává v rukopisech, celoživotní outsider, který postupně rezignoval na veřejnou prezentaci, vězeň komunistického kriminálu, na jehož pohřbu se sešla sotva hrstka přátel. Dvě postavy zdánlivě protikladných světů i životů, které se osudově potkaly a společně kráčely soutěskami 50. let, ze kterých trčel ,vzduch blázince, samé výstřely a rakve' a kdy je ,jenom těsně / míjelo šílenství'."