Sen Dream

Holan už se patrně, na má stará kolena, nestane mým oblíbeným básníkem, jakkoliv mne ohromila Terezka, neskutečně pobavila Noc s Hamletem a i Sen na mne jistě svým způsobem zapůsobil, tou temnou a pesimistickou imaginací města topícího se ve strachu, nejistotě, bolesti a sevřeného tesáky německých ovčáků. Je to velice příjemně čitelná (na rozdíl od Noci) skladba, která svou imaginací působí silně a svým sdělením je dostatečně úderná. Přeci je to skladba temporální, sdělující nám pocity dobového básníka v době okupace, o okupaci ovšem již nevypoví nic a nevypoví nic ani o našich sdílených pocitech k danému problému. Je to tedy v důsledku mimořádně temná malba boží ruky, která se třese chladem. Taková apokalyptická poloha je přitom naprosto výjimečná (přesahuje, myslím, i obraz Ježíše plačícího na kříži) a okouzlující. Přeci se mi zdá, že třeba Neumannův obraz Zástupu zoufajících, k němuž mne název této básně celou dobu táhnul, je o něco poeticky údernější, jakkoliv postrádá tu monumentální obrovskost božího zoufalství (zoufalství boha).