První testament

Nejtemnějším a nejatmosferičtějším vypravěčem českých luhů a hájů je podle mě Fuks. Dovolím si začít ne zcela krátkou citací z básně, jakkoliv se to snažím většinou spíše nedělat. "Je ráno … Vratký Kráčivec / jde alejí … Jde ptáčkům sypat / Je všednost sama, jenže přec / tak jemným, šedým, outlým případ, / že uvnitř vlásku spát by moh, / ve vlásku bídy, smrtky, žalu... / Třebaže k hrdlu tiskne šálu / neudusí tu guturálu / vzlyků, jež stud už nepřemoh, / stud, který dobře svíral brvy... / Paprsek slunce, právě prvý, / plombuje zatím zuby soch / a nehlásí se k jiné krvi. Holan takto začíná své vyprávění jedné úzkosti v jednom banálním případě jednou naprosto absurdně komplikovanou strofou, obsahující několik neologismů a hlavně, vystihující nejvíce co jsem kdy viděl, poetiku Pana Theodora Mundstocka, toho nejděsivějšího příběhu, který jsem kdy měl možnost číst. Mundstock je děsivý svou úzkostí temnotou nitra jednoho muže, která se ale projevuje v jednom každém z nás. Holan zde anticipuje budoucí Fuksovu estetiku a dělá to naprosto kouzelným způsobem. Zase a znovu je třeba prohlásit - číst Holana je unikátní zážitek. I První testament je na čtenáře poměrně náročný. Pracuje, krom implicitní příběhové linie a emocionální úzkostné linie, s tématy jako je čas, či jazyk sám, obsahuje tak nakonec celou podstatu lidského myšlení. Dělá to v nesmírně komplikované veršové struktuře, kterou precizně drží, byť místy na úkor estetiky dílčích obrazů, která však neubírá celkově chmurné a komplexní atmosféře textu. Holan byl naprosto unikátní spisovatel, kterého je třeba prožívat. Je ale těžké o něm psát.