Slunce a hvězda

Tento rok se nesl ve znamení Riordan maratonu od Zloděje blesků až po Slunce a hvězda jsem přečetla všechno za sebou, nevím jestli mám přiložit zklamání unavenosti ze série nebo woke blbárnám které jsou cpané na sílu. Bohužel jsi myslím že druhá možnost je ta pravděpodobnější, i když se jedná o nejdelší knihu ze světa řeckých a římských polobohů, je prázdnější než krátký Pohár bohů. V knize jsem viděla Rirdanovo vyprávění po málu vždy mě sice nějaká část nadchla ale potom to bylo udupáno dalším vleklým monologem buď z Nicovi nebo Willovi strany, dlouhý a vleklý děj u kterého jsem chvilkami i usínala, někdy jsem v ději měla takový guláš že jsem nevěděla zda vypráví Will nebo Nico, nebo Nico mluví o Wilowi, nebo Will Nicovi. SPOILERY !!!! Zápletka ? Ani jedna z nejlepších ale no.. bohužel když si to tam zpětně projíždím asi nejhorší opravdu byla, neviděla jsem v ní žádnou logickou motivaci, a útěk jakým se dostali ze šlamastiky stylu Deus ex machina byl hrozný. Poslední hřebíček do rakve byl rozhovor mezi Piper a Nicem kdy při vzpomínání na Jasona řešili no... ještě že to byli poslední stránky a né v půlce protože po tomhle bych knihu zavřela a už se k ní nikdy nevrátila. Prostě takto ne, mezi Nicem a Willem bylo toto napětí už dlouho a tento vztah se rozvíjel mezi knihami už dlouho ale ne tak agresivně jak to bylo napsano tady. K Riordanovi se vrátím vždy ráda i několikrát, chtěla jsem si knihu koupit v audioknize ale to radši předělejte do audioknihy starší díly které jsou stokrát lepší než tohle.

I tato Riordanova kniha mě moc bavila. Bylo v ní spojení všech příběhů, které stvořil. Sice jsou hlavními postavami Will a Nico, ale padaly tu spousty připomínek z minulých sérií, vzpomínky na to, co se stalo. Všechny tyto světy jsou totiž propojené dějem či postavami. Vždy je to takové milé připomenutí toho, co se událo dřív. Ale bohužel nevím, jak přesně chronologicky která kniha následuje a obvykle je čtu tak nějak, jak vyšly. Takže je tu samozřejmě i možnost spoilerů. Jako v tomto případě, kdy se tu mihnuli Percy a Annabeth v době, která nastane, až u nás vyjde v překladu sedmý díl série Percy Jacksona. Takto kniha je moc hezky zpracovaná. Velká část prochází dvěmi liniemi vyprávění, než se spojí ve společnou. Ta jedna je současnost a ta druhá tak trošku odhaluje budoucnost. Mezitím se v přítomnosti do děje pletou ještě sny, které jsou graficky označené tak, že stránky mají jakoby mlžné šedivé pozadí. Což se mi vážně líbilo, protože to hezky na první pohled oddělovalo pod zbylého textu a bylo jasné, kde se člověk zrovna nachází... Dřívější autorovy knihy nesly poselství přátelství. To bylo mezi řádky do očí bijící téma, které autor hodně rozebírá. Každá výprava, každá bitva, vždycky se nakonec zdařila díky přátelství, pomoci, dobrým vztahům, díky tomu, že hrdinové otevřeli svá srdce... V této knize je vidět trochu změna a to možná proto, že ji Riordan tentokrát nepsal sám. Celá je v podstatě jen o Willovi a Nikovi, víc polobohů tu nefiguruje (pokud nejde o malý pokec přes duhu). A vyprávění vlastně jede na jedné velké emoční řece. Často se rozebírají pocity, láska, vztahy, co je potřeba někdy obětovat, kdy je nutné se otevřít, předevšÍm přijmout sebe sama, svoji minulost i budoucnost a podobně. Bylo to výborné, staré známé prostředí s trochou novoty. Velice čtivé, akční a poutavé. Pořád ve stejném duchu boje dobra a zla, s humornými chvilkami, nejrůznějšími narážkami a podobně. Tohoto universa se nikdy nevzdám...