Sláine Rohatý bůh

„Bylo by hezké žít ještě alespoň o měsíc déle. O týden déle. Dokonce i o jedinou hodinu.“ Sláine: Rohatý bůh už v češtine vyšiel. Konkrétne v rokoch 2003 – 2005 ho vydal Netopejr v troch dieloch v pevnej väzbe. O pár desaťročí neskôr si v CREW povedali, že v rieke pretieklo veľa vody a chcelo by to reprezentatívnejší prístup. A tak v r. 2025 dali von hrubý, viac ako 200-stranový omnibus s bonusmi /hoc by som akiste uvítal nielen vizuálne, ale i textové venované bohatej histórii tejto slávnej postavy európskeho komiksu) v tvrdých doskách s rozmermi A4, ktorý bol k dispozícii nielen v bežnej výbave, ale i ako limitka čítajúca 350 kusov. Môj názor na Sláinea je taký, že na jednej strane by si síce Conana namazal na chleba na raňajky (a zapil meltovou kávou), ale to ešte neznamená, že je to lepší komiks. Naopak, spravidla s ním v komiksoch zvykne byť menšia zábava, než s osvaleným pánom z Cimerie. Stupeň toho, či sa ja osobne pri čítaní sláineoviek bavím alebo nie, je spravidla priamoúmerný tomu, kto ho práve kreslí. Nalejme si čistého vína, o scenáre v týchto typoch príbehov zas až tak nejde. Preto sa mi tak páčili jeho dobrodružstvá Poklady Británie a Zabiják démonů... a preto sa mi až tak nepáči Válečníkův úsvit. Je to taká špinavá, underground sudcodredovská (ehm) kresba. Niektoré zábery úchvatné a nádherné, ale mnohé mi pripadali pravdupovediac ako začiatočnícka práca. Akoby sa postava (a ilustrátor) ešte iba hľadala. Nebolo to ono. Podľa mňa Sláineovi viac pristane veľkolepá, masívnejšia, ornamentálnejšia kresba. Inak tomu po stránke scenára ťažko niečo vyčítať. Obsahuje to všetko, čo má drsná fantasy obsahovať. Problém je v tom, že to vinou nesympatického Sláinea a ešte nesympatickejšieho Ukka človeka nebaví čítať. Chápem, že to mala byť avantgardná rebélia, nič uhladené, ale aj tak. Za mňa scenár 2* (pri druhom čítaní som sa pristihol pri tom, že mi je dej s postavy ukradnutý), kresba 3* a vydanie (papier, väzba...) 4*.

Komiksy a hrdinové z nejlepšího komiksového časopisu v galaxii mají svoje zvláštní a těžko vysvětlitelné kouzlo, díky čemuž jsou naprosto nezaměnitelní a neodolatelní. Jsou rozporuplní, obývají svérazné světy a nabízí spoustu zajímavých podprahových idejí a taky trochu té správné anarchie, což platí stejnou měrou pro Dredda, tak i právě pro Slaina MacRotha. A přesně to jsou i mé pocity z Rohatého boha - rozporuplný hrdina, rozporuplná Bisleyho kresba, která střídá ohromující a oku lahodící panely s dalšími, jenž už na líbivosti značně ztrácí. Příběh barbarsky standardní, ale mnohdy se vinoucí zvláštními cestami, nicméně s obsahem toliko slastných, zajímavých a zároveň buřičských myšlenek, že mi pravidelně dopřával opravdu krásný požitek. Pro mě je to něco jako britská gastronomie - pro našince často zvláštní kombinace chutí a surovin, která ne vždy lahodí a láká, ale přesto v sobě skrývá neodolatelné vábení. Takže byť geniální Poklady Británie Rohatý bůh kvalitou nedotahuje, "pokrm" je to i tak lahodný.