Autobiograická zpověď, co jde až na dřeň. Jako Bukowski řízlej Bernhardem a Célinem. Na jednom čtení říkal Hradecký, že ho za tuhle knížku kritika sejme a že se na to vlastně dost těší. Nemyslím si, zase se budou spíš pět ódy. Silážní jámy ukazují Hradeckého jako autora, který je ze své generace opravdu jedním z nejlepších, na druhé straně v porovnání s čím; (nejen) česká literatura si v poslední době libuje spíš v různých "líbivých" subžánrech, pseudo-románech a fantasy světech, než v psaní se kterým se jde takříkajíc s kůží na trh. Důstojné pokračování ve stylu Tří kapitol. Hradecký zraje jako víno.

Zjev. Ping pong. Cením si té otevřenosti, i toho přístupu, poezie v próze, próza v poezii, nové rozměry, úderný název, sexy obálka... na stranu druhou, mmm (something wrong with my head). A to vím, že tu samozřejmě pokrýváme téměř tři dekády, ne-li i něco okolo a dál a je nám jedno, co si o tom kdo bude myslet. "Najal jsem si byt, který mne zajal. Hned první den byl jsem v prdeli. Nevěděl co dělat. Byt byl v Mostě. Byl tam psací stůl, na němž jsem nikdy nic nenapsal. Byl tam záchod, který jsem nečistil. Byla tam skvostná knihovna, již jsem bůhvíproč pročetl. Hodně jsem se tam bál, měl jsem se totiž starat, místy jsem se staral, ale většinou nestaral, proto muselo to jít nakonec do prdele. Muselo? To ne, určitě ne, ale šlo -" Tohle ke mně hluboce promlouvalo, skrze můj vlastní literární záměr: "Věta, kterou teď a tady píšu, je věta kterou teď a tady čteš. Oba jsme teď a tady, ale mezi námi leží celé roky, celé země -" "Ve vypjatých momentech a fázových přechodech si naštěstí nic nezapisuju. Vono by se totiž ukázalo, co jsem za zmrda." "To věčné předstírání, že nemám strach, že mě to baví, že to mám rád, že se věci vyvíjejí správným směrem, mě skličuje a klíč nepasuje do zámku."