Sexus

Pro někoho perverzní kniha plná sexuálních scén, pro jiného krásná báseň plná poetických surrealistických výjevů, bohémského života nabytého surouvou realitou a nespoutaností života. Henry MIller patří na okraj beatníků, ale je svým vlastním originálem a snad jako takový bychom ho mohli pasovat jako jednoho z největších amerických spisovatelů té doby (a to velice podnětné a zajímavé doby). Miller svojí trilogií, započatou Sexusem ukazuje sílu vlastního ducha a věrnost pravdě, hodnou umělce. Kdo uráží jeho knihy, uráží také život sám, a všechnu vinu svaluje na toho, kdo uměl pohledět střízlivýma (tudíž často opilýma) očima na svět, a v zátuchlích zákoutích světa najít aspoň ve vzpomínkách či fantaziích kus dobra. Millerova obsese sexem není ve skutečnosti žádnou obsesí, ale jen upřímností, které se každý jiný zpronevěřil, protože tato realita byla ve společnosti tabu. S odvahou, za níž zaplatil, se nedal, a pudami ovládaný, jako každý jiný člověk, ukázal světu pravou tvář člověka - zvířete.

Inspirující. Ta vášeň ze sebe dostat všechno - do poslední kapky. A teď zdaleka nemyslím tělesné tekutiny, jak by se mohlo zdát k této knize přiléhavé (ač jsem samozřejmě použila toto přirovnání schválně). Teď jde o metaforu. Ještě bych to doplnila. Ta vášeň vyjádření se. Ta vášeň sdělit, přenést, co cítím. Několik takových monologů či situačních náznaků se v knize vyskytuje a jde o bouřlivé pasáže, které spojují balast s "nemravnostmi". A to je to, co bych si ráda od H. Millera vzala. Být bez sebe. Být sám sebou. Být bez sebe A sám sebou. Být unešen. Živočišně prahnout. Teď a tady. Ano, dá se to pojmout samozřejmě i v tom pudovém slova smyslu. Však nemá cenu se tvářit, že jde v knize (jen / vůbec?) o vyšší poselství a že v ní sex nehraje roli. Koneckonců je to přeci SEXus. Ale ať už to autor zamýšlel jakkoli, já jsem si v tom našla svoje. A vlastně je to docela náročné čtení. A nakonec i náročný komentář, který měl původně vypadat zcela jinak. V průběhu čtení jsem si říkala, že bych ho zahájila a zároveň ukončila slovy jako "Proboha proč?". Zvláště závěrečné strany jsou tak ulítlé ("Jakože cože???"), že jsem měla pocit, že jsem něco přeskočila. Knihu mám v salátovém vydání, tak jsem opravdu chvíli přemýšlela, zda mi neuletěl nějaký list, docela jsem se ztratila. Ale nechala jsem to být. A celkově ke knize - odpovědi, které jsem potřebovala, jsem si našla sama. Je to dobrá kniha? Těžko říct. Ale zaujme (no koukejte na samotnou délku komentáře). Je fakt, že jsem se jí musela prokousat. Příliš neplyne. Hodně sexu střídá množství výlevů o životě, o světě, o psaní. Místy jsem se ztrácela. Hodnotit morálku zde opravdu smysl nemá. Ale ještě bych se vrátila k tomu tématu psaní. "Nikdo, kdo má odvahu žít tak, jak touží, nemá důvod psát." - tohle mi docela vrtá hlavou. Nevím, zda je to pravda ve vztahu ke psaní, ale hledat tu odvahu žít tak, jak toužíme, aspoň trochu, to za to podle mě stojí. A ještě na závěr. Sexus jsem četla potřetí, což považuji za výkon. Zároveň je politováníhodné, že až při tomto čtení se mi zažral pod povrch (ráda bych, aby to bylo dříve, jelikož tuto knihu už znovu číst nechci, aspoň ne v dohledné době). Konečně jsem v tom dokázala rozpoznat hloubku a upozadit tu pornografickou stránku (jasně, bez ní by to nešlo, že). Člověk tu knihu holt musí číst trochu v extázi, být na správné frekvenci. A proč vlastně potřetí? Tedy, snaha pokořit Trilogii Růžového ukřižování skončila dvakrát u druhého dílu, že to vážně dál nešlo. Doufám, že tentokrát se podaří dotáhnout do konce nejen druhý díl, ale i ten třetí. Beru to jako výzvu. No, tak nevím, zda ten komentář dává smysl, asi jsem vypila moc vody.