Čas zabijáků

Dost zvláštní kombinace, Miller a Rimbaud. Oba autory mám poměrně načtené a oběma jsem také věnovala spoustu svých myšlenek a přesto by mě nenapadlo dávat je do souvislosti. Možná proto, že božský rošťák je u mě dlouhá léta někým, k jehož dílu vzhlížím a jehož životní osud mnou pohnul - a naopak Miller je autorem, jehož díla jsou u mě dost nevybalancovaná a životně zcela mimo, ovšem jehož stejně i přes svou kritiku dále čtu, takže na něm asi něco bude. Čas zabijáků je dílem, kde se projevují autorovy klady i nedostatky, nebo tyto rysy, jak je hodnotím já ze svého pohledu. Pozadí knihy a myšlenková provázanost jsou pro mě jako čtenáře dosti úmorné a přijde mi, že se v nich autor ztrácí (což je možná jen snaha vychrlit vše), na druhou stranu sem tam probleskne názor, který je mi blízký nebo naopak pohled, který mě zatím nenapadl a proto se stává zajímavým. Do komentářů úryvky z knih takřka nepíšu, ale nyní jsem nucena zdůraznit tuto pasáž: "Rimbaud byl živoucí sebevraždou. Tím neúnosnější je to pro nás! Ve slušnosti mohl s životem skoncovat ve svých devatenácti, ale ne, on si jej protáhl, a pomocí bláhově promrhaného života z nás udělal svědky smrti zaživa, kterou si sami způsobujeme." Z tohoto mrazí. O to více, že to může hrozit každému z nás, pokud se k tomuto osudu již minimálně v nějakých aspektech svého života neřítíme, aniž bychom si všimli.