Sága o Lundirovi

Je mi líto, ale dává podle mě mnohem větší smysl přečíst si skutečné ságy, které ostatně i vyšly v češtině. Kniha je neuvěřitelně propracovaná a krásná na pohled i na dotyk, jenže co naplat, když se tak špatně čte?

Knížka má v podstatě tři části. První je uvedení fikčního světa Qurand. To je provedeno mistrovsky a má formu představení vědních oborů, které se zabývají historiografií, kulturologií a lingvistikou tamních státních útvarů. Qurand je pojat jako svět existující paralelně s naším, který je sice obtížně dosažitelný, ale je zkoumatelný a poznatelný. Konkrétní prostorové a technické upřesnění chybí, ale působí to, jako svět dosažitelný třeba přes něco jako hvězdnou bránu nebo něco podobného. Velmi pěkně je v této části popsána evoluce literálního žánru qurandská sága. Celé je to pojaté jako rozšířený prolog pro čtenáře, který nemusí být zběhlý ve faktografii a filologii Qurandu. Druhá část je samotná Sága o Qurandovi. Ta je opět velmi pěkná. Je to příběh o čtyřech generacích rodu Solpinar Vinari. Poslední je Lundir a přestože je sporné, že zrovna on je ten historicky nejvýznamnější, tak celá sága je shrnutí jeho vyprávění svému zapisovateli. Přes všechny popisované generace dlí v rodu obrovský talent pro stavitelství, ale i pro válečnictví a snad všichni mají tendenci k určitému uhranutí pro bitevní řež. Bohužel je tu ještě třetí část. To je encyklopedie reálií světa Qundar. Autor to myslel dobře. Chtěl v ohromující šíři představit svoje universum. Jenže v kontextu s tím, že z tohoto univerza máme představenu jen jednu ságu, navíc poměrně krátkou, tak celá encyklopedie vypadá samoúčelně a zbytečně. Měl by to být analog Silmarilionu. Jenže ten se opírá o Hobita, Pána prstenů a další menší díla. Tady se to opítá o jedno vyprávění a i když je Sága o Lundirovi povedená, tak je toho obsahu prostě málo. Tudíž třetí část vypadá jako sebestředná intelektuální exhibice autora, o čem všem by mohl psát, kdyby chtěl. Jasně, třetí část můžeme přelétnou očima a vyzobnout si jenom co nás zaujme. V tom případě by bylo možné hodnotit silnými čtyřmi hvězdičkami. Jenže pokud mám spravedlivě hodnotit, tak musím vzít do úvahy všechno a v tom případě musím jednu hvězdičku srazit. Bohužel, bohužel.