Monomýtus

K vlastnímu tématu hrdinského mýtu jako iniciační cesty "do jiného světa a zpět" autor dospívá velmi postupně až v druhé třetině knihy, což některé přímočarejší čtenáře může zaskočit. V tom nejužším pojetí se o monomýtu píše vlastně jen v rozmezí stran 191–216 + Apendix (ten je ve své hutnosti možná tou úplně nejpřínosnější částí celé knihy). Vše, co předchází, ale i následuje, je velmi důkladná teoretická průprava, doširoka rozhozená síť vazeb a souvislostí, ale i praktických a kulturotvorných důsledků. Skoro bych koncepci knihy vyjádřil příměrem – autor se k vlastnímu tématu postupně přibližuje spirálovitým kroužením kolem něj (soustředné kruhy se postupně zužují, ale často i všelijak protínají), aby se zase od něj tímto pohybem začal záhy vzdalovat. Ve všech těchto kruzích se ale čtenář dozvídá mnoho pozoruhodného a přichází na souvislosti, které by ho předtím nenapadly. Nic z toho není samoúčelné či nesouvisející, protože právě v takovém průsečíku vzájemně se křížících rovin se mýtus odehrává i působí. Pokud tedy chceme porozumět mýtům, je třeba se otevřít "kořenovitému propletenci" nekauzálních vazeb a vztahů. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že na některé čtenáře bude kniha působit jako "těžko stravitelný bujón", jak autor shrnuje v poslední kapitole. Velmi oceňuji, že se autor i přes obtížnost tématu nevyjadřuje suše akademicky, ale pokud možno lidsky, a to i se spoustou příkladů. Zvlášť bych také ocenil jeho vyvážený a vstřícný postoj ke všem dnes už na staré haraburdí vyhazovaným klasikům (Freud, Eliade, Lévi-Strauss...), takže četbou si čtenář připomene a oživí celou řadu učebnicových koncepcí (včetně tak "ujetých" autorů, jako byl např. Géza Róheim). Autor i z nich dokáže vytěžit trvale inspirativní jádro. Jediné, co bych jednoznačně vytknul, je přemíra rozsáhlých citací Slavoje Žižka (hlavně v poslední části knihy), jež je až únavná, ne-li otravná, zvlášť když je patrné, že sám autor dokáže myšlenky formulovat daleko srozumitelněji a neustřeluje do takové míry obtížně vstřebatelné abstrakce filosofického žargonu. V každém případě je to sympaticky přemýšlivá kniha, kde možná neudržíte krok s autorem úplně ve všech tematických nitích, ale určitě zaujme a poučí – přinejmenším o tom, že "mýty se odehrávají na samé hranici toho, kam dohlédneme". Na závěr jen malé upozornění pro studijně zaměřené čtenáře, kteří by si chtěli přečíst něco z toho, na čem autor staví – ačkoli v seznamu literatury jsou uvedena i díla v českém překladu, u dvou titulů (Geertz, Lévy-Bruhl) česká vydání chybí.

Zhltnul jsem knihu jedním dechem, i když tedy ke konci jsem moc nechápal tu záplavu Slavoje Žižeka. Člověk se toho dozví spoustu o mýtu a mytologii a vlastně i o dnešní kultuře. Za velmi dobré považuji spojení teoretického výkladu s konkrétními živými příklady. První polovina je velmi snadná ke čtení a je to takový úvod do studia mýtů, ale pak to začne houstnout a na konci už je to docela náročné. Jmenuje se to Monomýtus, ale o hrdinově příběhu je jenom část knihy, zbytek je o mýtech a náboženství, o bozích a o fungování společnosti. Mě kniha hodně bavila a přišla mi plná informací - nic podobného jsem v češtině nikdy nečetl. Text je nabitý souvislostmi napříč kulturou a náboženstvím, spojuje myšlenky celé řady slavných teoretiků a vytváří z nich velkou spletitou mapu. Pořád mi ale není úplně jasné, komu je kniha určena. První dvě třetiny jsou hodně přístupné a poslední třetina je už těžší, abstraktnější. Kniha je rozdělená do celkem pěti oddílů - 1) Mýtus a svět, 2) Mýtus a jazyk, 3) Mýtus a Jinakost, 4) Monomýtus dvojzrozence a 5) Mýtus a paradox. V prvním oddílu se věnuje tomu, jak funguje "symbolická soustava" a nakolik vlastně žijeme ve "virtuální realitě" vytvořené lidskou kulturou, řeší se tam otázky po tom, co teda bohové jsou, jak fungují, pokud nemáme přijmout naivní představu o tom, že bohové jsou nějací superhrdinové na obláčku. V druhém oddíle se výklad dostane k jazyku a k tomu, že vlastně existují různé rejstříky vyjadřování přičemž mytologie staví na metafoře (a dalších obrazných způsobech mluvy) a kde všude metafory v našem myšlení figurují. V třetím oddílu se autor dostane už k tomu "magickému" v náboženství, k posvátným věcem a Jinakosti - něčemu co stojí mimo nebo za hranicemi lidské virtuální soustavy. Právě čtvrtý oddíl je hlavně místo, kde se probírá monomýtus hrdinské cesty - cesta do neznáma, do Jinakosti a návrat nazpět. A pátý oddíl se věnuje tématu paradoxu a výjimky, na němž je celá virtuální soustava stojí.