Monomýtus

K vlastnímu tématu hrdinského mýtu jako iniciační cesty "do jiného světa a zpět" autor dospívá velmi postupně až v druhé třetině knihy, což některé přímočarejší čtenáře může zaskočit. V tom nejužším pojetí se o monomýtu píše vlastně jen v rozmezí stran 191–216 + Apendix (ten je ve své hutnosti možná tou úplně nejpřínosnější částí celé knihy). Vše, co předchází, ale i následuje, je velmi důkladná teoretická průprava, doširoka rozhozená síť vazeb a souvislostí, ale i praktických a kulturotvorných důsledků. Skoro bych koncepci knihy vyjádřil příměrem – autor se k vlastnímu tématu postupně přibližuje spirálovitým kroužením kolem něj (soustředné kruhy se postupně zužují, ale často i všelijak protínají), aby se zase od něj tímto pohybem začal záhy vzdalovat. Ve všech těchto kruzích se ale čtenář dozvídá mnoho pozoruhodného a přichází na souvislosti, které by ho předtím nenapadly. Nic z toho není samoúčelné či nesouvisející, protože právě v takovém průsečíku vzájemně se křížících rovin se mýtus odehrává i působí. Pokud tedy chceme porozumět mýtům, je třeba se otevřít "kořenovitému propletenci" nekauzálních vazeb a vztahů. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že na některé čtenáře bude kniha působit jako "těžko stravitelný bujón", jak autor shrnuje v poslední kapitole. Velmi oceňuji, že se autor i přes obtížnost tématu nevyjadřuje suše akademicky, ale pokud možno lidsky, a to i se spoustou příkladů. Zvlášť bych také ocenil jeho vyvážený a vstřícný postoj ke všem dnes už na staré haraburdí vyhazovaným klasikům (Freud, Eliade, Lévi-Strauss...), takže četbou si čtenář připomene a oživí celou řadu učebnicových koncepcí (včetně tak "ujetých" autorů, jako byl např. Géza Róheim). Autor i z nich dokáže vytěžit trvale inspirativní jádro. Jediné, co bych jednoznačně vytknul, je přemíra rozsáhlých citací Slavoje Žižka (hlavně v poslední části knihy), jež je až únavná, ne-li otravná, zvlášť když je patrné, že sám autor dokáže myšlenky formulovat daleko srozumitelněji a neustřeluje do takové míry obtížně vstřebatelné abstrakce filosofického žargonu. V každém případě je to sympaticky přemýšlivá kniha, kde možná neudržíte krok s autorem úplně ve všech tematických nitích, ale určitě zaujme a poučí – přinejmenším o tom, že "mýty se odehrávají na samé hranici toho, kam dohlédneme". Na závěr jen malé upozornění pro studijně zaměřené čtenáře, kteří by si chtěli přečíst něco z toho, na čem autor staví – ačkoli v seznamu literatury jsou uvedena i díla v českém překladu, u dvou titulů (Geertz, Lévy-Bruhl) česká vydání chybí.