S Baťou v džungli

Tahle kniha mě zasáhla. Vyhledala jsem ji po přečtení Neviditelných kořenů, abych se dozvěděla více o Janu Antonínovi Baťovi. Markéta Pilátová měla veliké štěstí, že jeho potomky poznala a dostala se k materiálům, jež jí pomohly vytvořit toto dílo. Při čtení jsem si připadala jako ve snu. Je to způsobeno zvolenou formou, kdy ke čtenáři promlouvá dcera, zeť, vnučka, ale i sám Jan Antonín nebo jeho fabrika, přítel Waldes. Každý z nich přináší svůj úhel pohledu. Někteří žijí, jiní už své vzpomínky sdělují z onoho světa. Nikdy jsem zatím nečetla nic podobného. Vžila jsem se do atmosféry knihy tak, že se mi o Baťových i zdálo. A bylo mi celé rodiny moc líto. Mistrovské dílo, paní Pilátová, děkuji!

Šéf, jeho dcery, zeť, vnučka… a nejen oni vyprávějí o novém životě v brazilské džungli, ve které i přes všechno to budování nových Zlínů, ten, kde jsou opravdu doma nenalézají… Snaží se vyrovnat s nespravedlivým osudem a vzpomínají na šťastné období, ale i na válku, na Evropu, na příbuzné, přátelé, kolegy a hledají důvody a pohnutky, které přiměly některé z nich postavit se na opačnou stranu. Nevím přesně proč, ale asi pro to vzpomínání na mládí, na rodinný život, na vtahy mezi sourozenci, možná i díky receptu linecké cukroví, které se v brazilském klimatu nedaří, jsem měla z knihy pocit, že mě vtáhla dovnitř Baťovy rodiny. Připomněla mi vzpomínání mojí babičky na časy jejího mládí. Byla jsem s „Nimi“ proti jejich osudu a litovala, že už kniha končí. Mnohdy to bylo hodně smutné čtení, ale našly se pasáže, kde jsem se nahlas smála, např. když Láďa Pinga vaří mangovici, kterou se všichni pod stromem následně opijí, aby zapomněli…, líčeno v hanáčtině, která se občas „mihne“ knihou a příjemně čtení oživuje. Navíc jsem se dozvěděla i některá fakta z nedávné historie, o nichž se nahlas nemluví. Šéfovu terminologii „sralbotka“ a „obližřiť“ uchovám v paměti na horší časy, neboť historie se opakuje a lidí uvedených kvalit má člověk kolem sebe stále dost.