Rozhovor u Katedrály

Knihu jsem dostal od fajn kamarádky a kolegyně pod stromeček. Jakmile nadešel její čas, otevřel jsem ji a byl překvapen... V první velké kapitole se klidně i v jednom odstavci nahrnulo několik dějů i časových os. Trvalo chvíli, než jsem si na tento způsob psaní zvykl. Následující velká druhá, třetí a čtvrtá kapitola v sobě tolik časových a dějových eskapád neměly… Nebo jsem uvykl…:). Kniha mě dovedla hodně vtáhnout, ale obsahovala i místa, která jsem jenom přečetl. Snad budu mít odvahu se poohlídnout po dalších dílech autorových…

Je mi to líto, Vargas Llosa patří k mým oblíbencům, resp. jeho romány Vypravěč a Tetička Julie. Ale tohle šlo totálně mimo mě. Um vyprávět tu sice prosvítá, bohužel ho zastínily dvě věci. Jednak téma politiky, které je akcentované stejně silně jako osobní osudy Santiaga a dalších. A já o politice prostě číst nechci. Takže jsem si moc neužila mocenské převraty, pronásledování komunistů ani politické intriky. A že to bylo místy hodně natahované, třeba situace, kdy měl přijet náklaďák naverbovaných provokatérů na akci opozice, ale přijeli jen tři a teď to tam řešili snad na několika desítkách stran, kdo za to může a kde sehnat víc lidí. Už jsem později tyhle politické kejkle prostě přeskakovala. No a způsob psaní, tak ten asi sedne málokomu. Představte si 5–7 různých situací, ke každé patří často jiní lidé, jiné místo i jiný čas. A teď jsou všechny ty situace vyprávěny najednou a střídají se po větě, max. krátkém odstavečku. Přepínat se po každém souvětí jinam a vůbec poznat, o jakou situaci se jedná, protože ty věty jsou často neutrální a mohou patřit kamkoli... a pak si z těch rozstrkaných vět skládat jednotlivé situace dohromady, co se vlastně děje... no vážně skvělé. Ale jo, po delší době cviku se na to dá zvyknout a orientujete se, jenže je to zároveň dost mentálně náročné. Takové posilování mozku. Tímhle způsobem je ale psána jen první část knihy, pak už je to relativně normální, což znamená, že cizí situace do vyprávění probleskne jen občas namátkově. I samy věty jsou vystavěny ne zrovna literárně, spíš takový myšlenkový tok. A oblíbenou fintou autora je větu nedokončit. Ne že by na konci byla trojtečka. Věta normálně končí tečkou nebo otazníkem, akorát že posledním slovem je třeba předložka nebo spojka. Takže je třeba si zbytek věty domyslet. Ukončení knihy taky nebylo zrovna uspokojivé, stejně tak mohla skončit kdekoli jinde, ne vše se vysvětlilo, třeba don Cayo... No nadšená tentokrát nejsem, knížku jsem četla snad měsíc, protože jsem to prostě nechtěla vzdát, a hodnotím, jak hodnotím.

Z čistě literárního hlediska virtuózně napsaný román.Svým osobitým originálním stylem rozbíjí Vargas Llosa časovou linearitu příběhu a tím i vývoje psychologie postav,aby se vše nakonec propojilo v ucelený a vysvětlující obraz.Dílo obdivuhodně zkomponované,jazyk úsporný,bez jakéhokoliv slovního balastu,zpráva o životě v Peru v padesátých letech 20.století. A to je právě ono:je to jenom zpráva,i když mistrovsky napsaná,bez /pro mě/ zřejmé přidané hodnoty.Proto kladu Rozhovor u Katedrály až za romány Město a psi a především Zelený dům,které to"něco navíc"mají.V každém případě jde ale o krásný čtenářský zážitek-a který jiný spisovatel dokázal v jedné dekádě napsat tři tak výborné romány?Inu,zlatá šedesátá.