Pětinároží

Moje první setkání se slovutným autorem (a že ten vstup byl opravdu in media res!) bylo v zásadě nahodilé, ale nikoli nepříjemné. Pan Vargas Llosa se ukázal jako obratný vypravěč, který šikovně propojil žánry detektivky, exotické milostné romance i politického thrilleru do bezproblémově čtivé podoby. Líbily se mi vedlejší postavy. Popisovaná zaťatost outsiderů – novinářky Čudly i poníženého recitátora Juana Peniety - u mě při čtení převážila nad lehce fádní hlavní dějovou linkou. Autor při vyprávění o nich totiž ukázal značný cit pro detail (menší už pro dialogy, zdálo se mi). Ocenil jsem také vysvětlující náhled při představování peruánských reálií (společenských, politických i kulturních) - připadalo mi, že si Llosa je vědom, že většina konzumentů jeho díla žije mimo jeho rodnou vlast a sympaticky je nenechal tápat. Celkově jsem tedy jako čtenář byl spokojen. Ovšem, upřímně řečeno, kdybych nevěděl, že pan spisovatel je oceňovaný nobelista, tak pouze na základě přečtení Pětinároží bych ho na to vůbec netipoval.

Chtěl jsem dát dvě hvězdy. Třetí je za to, že mě kniha přiměla, najít si zase pár informací o vcelku nedávné historii Peru. V Jižní Americe, včetně této země, jsem tři měsíce žil. Vždy jsem rád četl beletrii z Latinské Ameriky, včetně Llosy. Jenže tohle je z velké části jen porno (zrovna já rozhodně nejsem puritán) a vzhledem k tomu, že Vargas Llosa figuroval v prezidentských volbách proti Fujimorimu jako protikandidát, moc to titulu nepřidává na objektivitě. Nebo spíš autenticitě. Možná právě s ohledem na ty okolnosti se tu autor trošku bojí šlápnout vedle. Navíc míchá nesourodě spoustu stylů. V kontrastu s afektovaným "miláčkováním" některých postav vylíčil jiné velmi ploše, špatně se tomu věří a celé to cukrování smetánky, která neví, co roupama, je vyloženě otravné.