Room

V knihovně jsem se dostal k téhle knize, o které se v době vydání tak mluvilo. Musím říct, že očekávání byla vysoká a musím uznat, že "Pokoj" mě opravdu nezklamal. Donoghueová to má prostě v rukou. Vyprávět příběh o tak děsivém tématu z pohledu pětiletého kluka? To chce kuráž. A ona to zvládla bravurně. Jackovo naivní a zároveň neuvěřitelně bystré vnímání světa mě úplně pohltilo. Jeho malý svět, omezený na čtyři stěny, byl najednou mým světem taky. Co mě na knize nejvíc dostalo, byla ta bezmocnost. Bezmocnost matky, která se snaží chránit svého syna před hrůznou realitou, a bezmocnost Jacka, který nechápe, proč se tyhle věci dějou. Tyhle emoce byly tak silný, že jsem měl chvílemi chuť zavřít knihu a už nikdy víc o tom nečíst. Ale zároveň jsem musel vědět, jak to dopadne. Autorka se nebojí zabrousit do těch nejtemnějších zákoutků lidské duše, ale zároveň umí vyprávět i o lásce, naději a síle lidského ducha. Finále mě sice trochu překvapilo, ale myslím, že bylo zasloužené. Je to čtenářský zážitek, na který jen tak nezapomenete. Ale pozor, připravte si kapesníky. Tohle není žádná oddechová četba.

Jackovy monotónní, ale relativně bezstarostné dny naberou spád, když si jeho maminka uvědomí, že pro dobro Jacka i svoje musí jednat, i když je tím oba vystaví velkému riziku... Knihu jsem četla léta před vznikem filmu po náhodném výběru v knihovně a neočekávala jsem od ní moc a netušila jsem ani, o co v ní půjde. Trvalo mi asi 3 dny, než jsem se prokousala prvními 20 stránkami, jež pro mě díky naraci malého Jacka byly téměř neproniknutelné. Jakmile jsem si však přivykla dětskému vyjadřování a představám o světě a pochopila jsem, co se kolem něj vlastně děje, už jsem nemohla přestat. Zbytek knihy jsem přečetla za další dva dny a ještě jsem si přála, aby byla delší. Nikdy jsem nebyla tak ráda, že jsem se nenechala odradit nepropustným začátkem.