Republika

Původně jsem tady měl jen čtyři hvězdy. Vysvětlím proč - "protože už je to zkrátka několikrát vyzkoušený model minipovídek se závěrečnou pointou (někdy vtipnou, jindy děsivou či bizarní), ale tentokrát už se zkrátka ne tak často dostavuje ten wow efekt na závěr, jelikož vybrané epizody nepatří úplně mezi všeobecně známá témata. Na druhou stranu to pochopitelně je velký klad knihy, že přibližuje čtenáři i méně známé věci a čtenář se zastydí při vědomí, co vše neví. Ze zhruba sedmdesáti povídek mě skutečně nadchlo asi jen deset - je tady soudružka Válková, bureš či Michal David z těch vtipnějších, Pavel Wonka nebo unesený autobus z těch smutných, ale ty ostatní už prostě nemají tu bombu na závěr, ač jsou všechny povídky úžasně jazykově na výši, jsou plné metafor, přirovnání, personifikací, které se v próze nikde nevidí. Určitě doporučuji číst nejdříve vždy pravou stranu (povídku) a až pak stranu levou (historický kontext). Když si to teď po sobě čtu, tak se až stydím, jestli to nezní příliš kriticky. Pana Jiřího Padevěta miluju za veškerou jeho práci, do které se pouští, a berte to prosím jen a jen jako můj problém, že jsem si sám v sobě bohužel nastavil až přehnaně vysoká a nesplnitelná očekávání. Mea culpa." (tohle byl původní komentář) Teď doplnění - když to člověk vezme kolem a kolem, je to nádherná a úžasná kniha, která představuje nás, naši republiku, takovou, jaká je - tragická i směšná najednou, hrdinská i zbabělá - prostě česká. Tím, že jsou zde (narozdíl od minulých knížek) přehledně chronologicky seřazeny jednotlivé povídky i s jednoduchým obrazovým doprovodem a historickým vysvětlením, má kniha potenciál jednoduchého navrácení se ke kterékoli povídce. A už teď listuje knihou musím říct, že těch nádherných povídek je tam mnohem víc než jsem si po dočtení nechal v hlavě. Pět. Pět hvězd a bez váhání. A kdybych ten komentář psal ještě s větším odstupem, asi bych pak potřeboval těch hvězd šest nebo sedm...

Tuto knihu považuji za skutečný „klenot“ současné knižní produkce. Na malém rozsahu se jí podařilo vyjádřit mnoho o československé historii 20. století a to navíc v kvalitě, která je na našem knižním trhu neobvyklá. Ke čtení ji mohu doporučit snad úplně všem. Může vám ukrátit čekání ve frontě v supermarketu, ale také můžete nad přečteným hlouběji přemýšlet, dohledávat si další informace a souvislosti. To už je jen na vás. Pro mě to bylo první setkání s tvorbou pana Padevěta, a snad ne poslední. Kniha není vyčerpávajícím svědectvím o vybraných 73 letech československé historie, ale má „nasvítit“ některé zajímavé události. To se myslím všem, kdo na knize spolupracovali, podařilo. Nejpovedenější mi přišly „minipovídky“ pana Padevěta, ale neméně důležité byly i fotografie, krátké faktografické komentáře i celá úprava knihy, která je opravdu velice nadstandardní a nakladatelství Host se velice podařila. O výbornou grafickou kvalitu knihy se zasloužil Martin T. Pecina. "Prolezl poklopem obrněného transportéru a seskočil do trávy. Za zelenou obludou, kterou právě opustil, se svahem táhla jizva, jak se pásy zakusovaly do krajiny, trhaly jí kůži a zřejmě i lámaly malé kůstky, co jsou těsně pod povrchem. Nad horizontem přeletěly tři vrtulníky, které pro změnu řezaly tenké jizvy do nebe. Vyndal z kapsy pomuchlanou krabičku startek a jednu si zapálil. Jestli to dobře spočítal, teď by měli mít tak dvacet minut klid, než sem dojedou další transportéry a tanky. Ostatní už vylezli taky, polehali si do zářijové trávy a pevně doufali, že se tady aspoň pár minut neobjeví žádný lampasák, nebo dokonce rozhodčí. Slunci ještě nikdo žádnou jizvu neudělal, a tak celkem milostivě hřálo. Přiložil si k očím dalekohled a zkontroloval krajinu. Byla zjizvená jako starý šermíř, ale zřejmě byla se svým opuštěným osudem smířená. Asi pro ni nebylo lehké snášet pásy tanků a výbuchy granátů, ale jen těžko se mohla bránit. Mohla jenom čekat dalších sto let, jestli to náhodou nepřejde a jestli se pak pomalu nezačne hojit. Podle písmene, které do krajiny krasopisně napsaly staré cesty, byl na správném místě. Poodešel od odpočívající zelené obludy i od kluků, kteří prožívali krátký luxus svobodné chvíle, i když oblečené do maskáčů a utažené opaskem, a vyndal z kapsy starou mapu. Došel s ní ke stromu a sedl si do jeho stínu. Kůra ho trochu škrábala do zad, ale snažil se spíš poslouchat, co vyprávějí větve, které se sem tam pohnuly, i když moc nefoukalo. Špatně rozuměl, ale měl pocit, že vyprávějí něco o starém městě, které zmizelo. Položil vedle staré mapy vojenskou speciálku a pozoroval pavučinu cest a uzlíky křižovatek, jako by to bylo nějaké pradávné písmo. Byl na správném místě, strom, o který se opíral, kdysi dávno vrhal stín před kostel, aby se farníci vycházející v neděli z kostela nemuseli rovnou ponořit do sluneční záplavy. Vstal, složil obě mapy a udělal pár kroků. Otočil se ke stromu a ještě kousek popošel. Tráva něco zašeptala, ale zase jí nebylo rozumět. Možná stál na místě oltáře. Na místě, kam jeho praděda šel k prvnímu svatému přijímání. Nanebevzetí Panny Marie. Zvedl oči k nebi a zjistil, že na nebi jsou jen vrtulníky, co po nich zůstávají jizvy."