Řeč zvířat

Čtenář IHT (který mě ostatně k četbě knihy inspiroval) mi mluví z duše. Různá zjištění o zvířecích jazycích/komunikaci autorka často představuje pouze jednou větou ("papoušci dostávají jména od svých rodičů") + citací příslušné studie. Více do hloubky je zpracován pouze oddíl o pokusech komunikovat lidskou řečí se zvířaty: s lidoopy, papoušky, delfíny a slony. Když už si nizozemská filosofka dala tu práci studie přečíst, mohla z nich prezentovat víc než název, přinejlepším abstrakt. :) Některé jsou totiž velmi zajímavé, mě třeba upoutali * terejové nosící své partnerce květiny, aby mohla odzdobit sebe či hnízdo * kosatky, které mluví s delfíny napodobováním jejich zvuků * žraloci komunikující rozvibrovaním vody, koně ukazující ušima a larvy třásenky signalizující velikost nebezpečí poměrem dvou složek ve feromonu Vlastní přínos Evy Meijerové spočívá v tom, že na dorozumívání zvířat a se zvířaty aplikuje myšlenky filosofů jazyka. Wittgensteinův koncept jazykových her zdůrazňuje, že sdělení dává smysl až jeho kontext. V tomto případě kontext druhově specifický: gestikulace, kultura, u sociálních zvířat etika. "Kdyby lev uměl mluvit," míní Wittgenstein, "nerozuměli bychom mu". Raimond Gaita naopak ukazuje, že zvířatům porozumět lze, protože s nimi sdílíme svět a evoluční minulost. Merleau-Ponty zase připomíná, že "tělo nemáme, tělem jsme"; autorka tedy v jeho stopách sleduje různé způsoby tělesného vyjadřování zvířat (např. změny barev u sépií, které mají strukturu nesoucí význam a možná i odkazují k vnějším objektům). Pro biologa to bude málo. Ale autorka svůj příspěvek možná adresovala spíš humanitně zaměřeným kolegům jako upozornění, že mluvíme-li o jazyce, musíme zohlednit i existenci jiných systémů než lidských. Je pravda, že někteří duchovědci stále považují kulturu za výsostné území rodu Homo, a na teologické fakultě jsem se dokonce dozvěděla, že "zvířata nemají vědomí" (protože se tam filosofie stále přednášela podle Tomáše Akvinského). Takže si myslím, že v určitém kontextu její příspěvek relevanci mít může. Autorka nepíše bezpříznakově, svůj výzkum propojuje s apelem na práva zvířat. To je podle mě ok, ale možná by to mělo zůstat v úvodu a doslovu? Oceňuji reflexi, co je vlastně jazyk a gramatika. Kniha netvrdí, že zvířecí komunikační systémy jsou jazyky se vším všudy, např. včetně rekurze. Tuto otázku nechává otevřenou. Přesto mi občas přišlo, že některé pojmy vyprazdňuje, aby zahrnuly i nonhumánní zvířata. Když moskevští toulaví psi jezdí metrem, opravdu to není projev "politického odporu" proti lidským privilegiím. Stejně tak kradení tašek makaky nelze označit za "politickou komunikaci" s lidmi, kteří jim obsadili území. Její přemrštěná inkluze je protějškem přemrštěné exkluze, kdy se definice kulturních fenoménů naopak upravují tak, aby na ně zvířata "nedosáhla", jak o tom píše Stanislav Komárek ("lidskost znamená používání nástrojů" - aha, zvířata to umějí taky, tedy "lidskost znamená používání složených nástrojů" - to taky ne, tak "lidskost znamená vyrábění nástrojů nástroji" - jejda, ani to ne...). Pokud hledáte hodně stručný (120 stran) přehled bádání o zvířecí komunikaci a nevadí vám trocha filosofie, mohlo by se vám to líbit. Pokud chcete víc do hloubky, nejpřitažlivější pro vás bude seznam použité literatury.

Velke zklamani. Jako zoolog jsem mel od knihy uplne jina ocekavani. Kdyz jsem v anotaci cetl, ze "autorka zkouma zpusoby komunikace", predpokladal jsem nejake zasvecene popisy a vysvetleni. Autorka je vsak bohuzel filosofka (bohuzel pro me, ona je s tim jiste spokojena :)), takze v jejim pripade je "zkoumanim" mysleno neco dost jineho... Filosoficky rozmer knihy by mi ve finale vubec nevadil, co mi vsak vadilo, byla povrchnost prezentovani etologickych vyzkumu. Vse bylo velmi lehce nakousnuto, vse bylo prezentovano jako "ze to existuje" a o nicem jsem se nedozvedel vice detailu. Navic, pokud patrite mezi nadsence, kteri sleduji dokumenty o chovani zvirat a jejich inteligenci, tak vetsina informaci pro Vas bude duverne znama :( Krome toho jsou nektere informace ponekud pokrivene - treba autorka (v prekladu) tvrdi, ze o pravech zvirat se diskutuje i v zoogeografii - a odkazuje na clanek o postaveni zvirat v kontextu politicke geografie... to vazne nelze "sloucit" do zoogeografie... :( Celkove jsem mel s prekladem dost problemy - relativne casto se nepouziva zazita terminologie (etologicka, psychologicka), termin "nonhuman animals" opravdu nelze prekladat jako nelidska zvirata (ta konotace je fakt uplne mimo, kdyz uz, tak se pouziva "ne-lidska"), prekladatelka (ci redakce) obcas vytvorila novotvary (napriklad misto netopyra "tadaridy" se pise o tusim tamarinde, coz je ovoce, podobne zkomoleni zvirecich jmen jsem zaregistroval aspon trikrat :() Kniha ma jedno obrovske pozitivum, ktereho si fakt cenim - pouzitou literaturu. To filmovym dokumentum chybi, takze jsem moc rad za moznost si dohledat primarni zdroje :) Aspon neco.