Řeč zvířat

Čtenář IHT (který mě ostatně k četbě knihy inspiroval) mi mluví z duše. Různá zjištění o zvířecích jazycích/komunikaci autorka často představuje pouze jednou větou ("papoušci dostávají jména od svých rodičů") + citací příslušné studie. Více do hloubky je zpracován pouze oddíl o pokusech komunikovat lidskou řečí se zvířaty: s lidoopy, papoušky, delfíny a slony. Když už si nizozemská filosofka dala tu práci studie přečíst, mohla z nich prezentovat víc než název, přinejlepším abstrakt. :) Některé jsou totiž velmi zajímavé, mě třeba upoutali * terejové nosící své partnerce květiny, aby mohla odzdobit sebe či hnízdo * kosatky, které mluví s delfíny napodobováním jejich zvuků * žraloci komunikující rozvibrovaním vody, koně ukazující ušima a larvy třásenky signalizující velikost nebezpečí poměrem dvou složek ve feromonu Vlastní přínos Evy Meijerové spočívá v tom, že na dorozumívání zvířat a se zvířaty aplikuje myšlenky filosofů jazyka. Wittgensteinův koncept jazykových her zdůrazňuje, že sdělení dává smysl až jeho kontext. V tomto případě kontext druhově specifický: gestikulace, kultura, u sociálních zvířat etika. "Kdyby lev uměl mluvit," míní Wittgenstein, "nerozuměli bychom mu". Raimond Gaita naopak ukazuje, že zvířatům porozumět lze, protože s nimi sdílíme svět a evoluční minulost. Merleau-Ponty zase připomíná, že "tělo nemáme, tělem jsme"; autorka tedy v jeho stopách sleduje různé způsoby tělesného vyjadřování zvířat (např. změny barev u sépií, které mají strukturu nesoucí význam a možná i odkazují k vnějším objektům). Pro biologa to bude málo. Ale autorka svůj příspěvek možná adresovala spíš humanitně zaměřeným kolegům jako upozornění, že mluvíme-li o jazyce, musíme zohlednit i existenci jiných systémů než lidských. Je pravda, že někteří duchovědci stále považují kulturu za výsostné území rodu Homo, a na teologické fakultě jsem se dokonce dozvěděla, že "zvířata nemají vědomí" (protože se tam filosofie stále přednášela podle Tomáše Akvinského). Takže si myslím, že v určitém kontextu její příspěvek relevanci mít může. Autorka nepíše bezpříznakově, svůj výzkum propojuje s apelem na práva zvířat. To je podle mě ok, ale možná by to mělo zůstat v úvodu a doslovu? Oceňuji reflexi, co je vlastně jazyk a gramatika. Kniha netvrdí, že zvířecí komunikační systémy jsou jazyky se vším všudy, např. včetně rekurze. Tuto otázku nechává otevřenou. Přesto mi občas přišlo, že některé pojmy vyprazdňuje, aby zahrnuly i nonhumánní zvířata. Když moskevští toulaví psi jezdí metrem, opravdu to není projev "politického odporu" proti lidským privilegiím. Stejně tak kradení tašek makaky nelze označit za "politickou komunikaci" s lidmi, kteří jim obsadili území. Její přemrštěná inkluze je protějškem přemrštěné exkluze, kdy se definice kulturních fenoménů naopak upravují tak, aby na ně zvířata "nedosáhla", jak o tom píše Stanislav Komárek ("lidskost znamená používání nástrojů" - aha, zvířata to umějí taky, tedy "lidskost znamená používání složených nástrojů" - to taky ne, tak "lidskost znamená vyrábění nástrojů nástroji" - jejda, ani to ne...). Pokud hledáte hodně stručný (120 stran) přehled bádání o zvířecí komunikaci a nevadí vám trocha filosofie, mohlo by se vám to líbit. Pokud chcete víc do hloubky, nejpřitažlivější pro vás bude seznam použité literatury.

Zajímavá kniha, dozvíte se hodně ze sveta zvířat a jejich způsobů komunikace. Určitě stojí za přečtení.