Lidský život a člověčí počínání jsou stejně mihotavé, jako nepatrné mávnutí ptačích křídel. Jsem uchvácena tímto lyrickým příběhem plným něhy a fascinace něčím naprosto prostým, i skrytou naléhavostí, která by neměla být opomenuta. Dějinným událostem navzdory se ocitáme v citlivé duši krásného člověka, jehož máme my ostatní nechutné tendence soudit či bezděčně litovat. Opravdu nádherný příběh odvahy vzepřít se společenským konvencím a cesty za snem bez nutkavé potřeby uznání.

Některé knihy by člověka minuly, protože se jim v propagaci nedává mnoho prostoru. Možná by se mi to stalo i s touto knihou, ale @zanicenyknihkupec ji naštěstí na IG dostatečně často zmiňoval. Tak jsem si tedy Ptačí domek taky přečetla a ach! To vám bylo krásné! Naprosto chápu, že měl Olda potřebu o ní pořád mluvit, protože i ve mně těch několik dní po dočtení stále vězí. Nebýt Evy Meijer, holandské výtvarnice a spisovatelky, nevěděla bych o Len Howardové vůbec nic, ale ona se rozhodla, že nás s touto mimořádně zajímavou britskou hudebnicí a amatérskou ornitoložkou seznámí. Její příběh zpracovala do poměrně krátkého, ale velice něžného a barvitého příběhu, který je nejen velmi čtivý, ale také mě nutil hodně přemýšlet, a to nad tolika věcmi, že bych to sem ani všechno nevypsala (jen pár příkladů pro představu: přemýšlela jsem nad společností, nad vztahem člověka k přírodě, nad sebou, nad vlastními sny a jejich možnou realizací…). To, co člověk dělá, je dobré právě tak, jak moc do toho vkládá své srdce. Len dala všechno do studia ptáků a zařídila si domek se zahradou, který se nakonec stal nejen jejím domovem, ale i domovem několika opeřenců. Nebyla snad vědcem v pravém slova smyslu, za to byla ženou, která ptáky vnímala v jejich celistvosti, byla si vědoma jejich citového života, jejich individuálních osobností. Právě to z Len nakonec udělalo jedinečnou osobnost a průkopnici v oboru ornitologie. Eva Meijer vystavěla román na dostupných faktech a doplnila jej fikcí, pracovala však zároveň i s knihami, které Len napsala. Vzniklo tak překrásné dílo, které je křehké a silné zároveň, a musím říct, že mě to bavilo od začátku do konce. Dojímala jsem se a fandila jsem Len tak, jako se mi to s jinými hrdiny už dlouho nestalo. Nejradši bych to ani nedočetla, jen abych se s ní a jejími opeřenými přáteli nemusela loučit. Souzněla jsem s ní, obdivovala ji, přála jsem si, abych ji mohla sama poznat… No, musíte si to taky přečíst, abyste mě pochopili. =)