Železniční mašiny, to je svět sám pro sebe. Je smutným paradoxem, že nás sice poměrně bezpečně dopravují tam, kam potřebujeme ale blíže se o ně zajímají jenom skuteční železniční fajnšmekři. Nejsem přímo zapálený fanoušek, akorát jsem se tak trochu zakoukala, a od té doby mě moc baví sledovat tyto krásky na nádražích. Přiznávám, že toho o nich zatím moc nevím, ale dokážu je již aspoň rozlišovat a těší mne, když na svých cestách natrefím na nějakou zvláštnost. Docela nedávno se mi dokonce podařilo v jednom dni zahlédnout dva skvosty, které už moc nejezdí - tažné mašiny s přezdívkou "Bardotka". První z nich jsem spatřila na Hlaváku. Celá se blyštěla zánovním červeným nátěrem, ozdobená žlutým pruhem, umně zakončeným krasopisným nápisem "Brigitte". Hrála si na "velkou paničku", zamračený čumák bojovně vystrčený dopředu: stála tam u nástupiště tak majestátně, tak sebejistě, jen jen zakřičet: "JÁ jsem TADY, podívejte, JÁ pokořím všechny tratě světa, JÁ nepatřím na vedlejší kolej - a do starého železa už vůbec ne!!!" Nedivím se, že si ji nějaký nadšenec fotil: výstavní modelka v plné kráse, retro celebrita, čekající na cvakající spouště reportérů, dobře si vědomá svých předností, nezlomená ve své pýše. Ta druhá mašina, to už byl dočista jiný kalibr: unavená dělnice v plném zápřahu, vytrvalá pracovnice na věčné šichtě bez odpočinku, jež si ovšem ani slůvkem na svůj úděl nepostěžuje. Povšimla jsem si jí na malém nádraží, kam ji spolu s obřím nákladem dřeva přivlekla její supící kolegyně, která hned vyrazila směrem na Brno. Jen ta milá, zamračená Bardotka zůstala a poněvadž její sílu potřebovali, neboť její provoz nezávisí pouze na trakčním vedení, okamžitě ji "přešíbovali" na jednokolejnou trať. I na tu dálku bylo znát, jak se na ní již podepsal čas: jevila znaky viditelného opotřebení, celá byla taková omšelá, narezlá, a s oprýskaným šedě-červeným lakem působila tak zdrchaně, až mi jí bylo líto. Říkala jsem si, co ji ještě asi čeká, jestli jí ti její lidé také někdy dopřejí krásný přeliv a hodí ji pořádně do gala, nebo ji příště s díky pošlou do šrotu... Jenže tyhle ženský, ty se nedají! Ty není radno podceňovat, ty mají za ušima, ty dokážou neuvěřitelné, ty umí klamat tělem! I proto věřím, že jich ještě spousty budu dále potkávat na kolejích: takové dámy rozhodně nepatří do muzea. "Bardotky" neboli "Zamračené" či "Prsaté" mám moc ráda, ale nejvíc miluji Brejlovce. Podivní elegáni, gentlemani kolejí, kteří vypadají, jako by jim někdo místo hledí nasadil obří svářečské brýle, snad aby "lépe viděli". Díky své image jsou nepřehlédnutelní - a budí také i patřičný respekt. Jejich výhodou i prokletím je, že jsou to dieseláci: sice s nadhledem tahají obří náklady po neelektrifikovaných tratích, jenže jejich spotřeba je obrovská. Vídám je již o něco méně, většinou vypadají sešle a kolikrát je zdobí již značně oprýskaná patina, avšak i přesto se mi někdy povede potkat skutečně zajímavý exemplář. Zrovna v Kolíně jeden takový fešák občas pobývá: přímo výstavní kus, oděný do zářivě žlutě-zeleného hávu jako nějaký kanárek, jak jemu to sluší! Práce zřejmě moc neudělá, tenhle marnivec je tu opravdu jenom pro parádu. A když se tam občas setkám s jednookým Kyklopem, který jako prototyp existoval pouze ve dvou kusech, mé srdce jenom plesá. Když se mi do rukou dostala tato publikace, neváhala jsem ani chvilku a symbolicky nastoupila. Byla to jízda dlouhá, se spoustou zastávek, a já rozhodně nelituji, přestože se kniha hodí spíše pro železniční fajnšmekry, odborníky, a samozřejmě i tzv. "šotouše". Do tajů té "vysoké železniční fyziky" kdesi u drátů asi už neproniknu, ale o to víc mě "svět na kolejích" fascinuje - asi nejvíc ovšem slangové názvy mašin. Bylo krásné podívat se na zoubek všem Bobinám, Žehličkám, Staročeškám, Peršingům, Asynchronům, Hrbounům, Banánům, Krysám, Bastardům... projet se Laminátkami, Plecháči, Belgičankammi, Ešusy, Hliníky... a skončit až u Pendolína. Zároveň jsem se doslova opájela tou krásnou češtinou, těmi božskými termíny a nádhernými odbornými názvy: sběrač, odpojovač, uzemňovač, stykač, usměrňovač, vlakový zabezpečovač, pískovač... pulzní měnič, brzdič, tlumič vrtivých pohybů, chladič, volič směru... rozvaděč, přivaděč... písečník, příčník, čelník, podélník, příčník, převodník, odporník... kluznice, pružnice, sběrnice, bočnice... pojezd, vzduchojem, tlumivky, spřáhlo, vratidlo... krouticí moment, točivý moment, pulzní regulace výkonu, táhlové narážecí ústrojí, brzdové zdrže, tlačítko bdělosti... Asi nejkrásnější mi ale přišel výraz, jehož bych hned zařadila mezi naše přední jazykolamy -"nezatrolejovaná trať" :-) Oba autoři v knize tematicky zpracovávají pouze prototypová vozidla, ale věnují se i vozidlům, vyráběných rovnou sériově, bez prototypů. Je rozdělená na dvě části: první se věnuje lokomotivám, druhá elektrickým motorovým vozům a jednotkám. U všech prototypů je bohatě zdokumentovaná jejich minulost až do r. 2022, dozvíme se o jejich osudech, popř. v jakém depu jsou k dispozici. Jakožto "zapálený laik" velmi oceňuji vzhled do označování československých železničních vozidel, kapitoly o historii elektrizace našich drah, o životě Františka Křižíka a informace o známém tvůrci tvůrci škodováckých lokomotiv "Eso" Františku Palíkovi. Také nesmím opomenout krásné fotografie a technické výkresy. S touto knihou si na své si přijdou jak laici, tak i odborníci a lidé, kteří mají železnici jako koníček.