Před šesti sty lety přistáli mořeplavci z Evropy v Americe, dnes lidé z Ameriky na Europě. Sci-fi šmrcnuté dávkou hororu. Vše krásně podkresluje prostředí, kdy se děj odehrává tisíce kilometrů pod mořskou hladinou. Což pak kazí náboženský podtext a celkem zdlouhavý konec. Lovecraftova vize se zde nedá přehlédnout a možná je jí až moc. Jistou originalitu to má, ale stále jsem měl dojem, že jsem situace i vyvrcholení již někde četl. Citát: Už jsem ve Vesmíru dlouho, začínají mě rajcovat i přerostlý ještěrky. Dokonce mi vadila i vojensko-civilní struktura, která vlastně tvoří podstatu příběhu. Snad už od prvních stránek jsem tušil, že to nebude dobré a pan spisovatel si tak nechal prostor pro spousty zvratů a situací, které svému čtenáři předhazuje až na poslední chvíli. Měl jsem u některých pocit, že bych je měl vědět mnohem dříve, abych si neustále nemusel měnit priority hlavních postav. Malá ochutnávka: Zmínka o záruce probudila v Kenetovhově podvědomí další zasutou vzpomínku. Vzpomínku na operaci, po níž skončilo v odpadkovém koši jeho srdce. Jeho vytrénované a naprosto zdravé srdce nahrazené neosobním plastovým udělátkem firmy Sony, jemuž drzá reklama slibovala záruku více než století, přestože se ten krám zatím nevyráběl více než dvacet let. Své kouzlo to má, ale není to nic překvapujícího. Jasnou plusovou záležitostí jsou kresby. Provázejí nás knihou a několik jich je až na samém konci. Bohužel na některých kresbách je poznat, že si malíř nepřečetl příběh, protože minimálně na jedné kresbě si s příběhem protiřečí. Jinak jsou kresby povedené a určitě si je prohlédněte. Citát: Pitva prokázala, že pacient zemřel při pitvě. Z Europy jsem si odnesl čtrnáct citátů. Některé vás určitě pobaví, i když jsou vytržené z kontextu. Najdete je v kolonce Citáty u pana spisovatele Fritze nebo v mém profilu klikněte na Oblíbené – Citáty. Citát: Ve vesmíru není nikdy člověk prorokem.

Český autor vzal své čtenáře až ke vzdálenému Jupiteru, konkrétně na ledem pokrytý měsíc Europa. Podělil se o současné vědecké poznatky a přidal svou fantazii, aby vytvořil víceméně uvěřitelné prostředí. Izolovaná vědecká základna je ideální místo, kde se mohou události ošklivě zvrhnout, což se samozřejmě k potěšení čtenářově také stane. Zápletka je poněkud líznutá teologickými otázkami, navzdory občasnému zavrávorání logiky však děj udrží pozornost a obávaný závěr je zvládnutý se ctí. Ve vyšším hodnocení mi brání postavy, které jsou dle mého vkusu nahozeny ploše a nezajímavě – bylo mi prostě buřt, co se s nimi stane, smrt nevzbuzovala žádné emoce. Neskáču nadšením, kniha mě bohužel ničím nepřekvapila, už jsem holt přelouskala několik lépe zpracovaných sci-fi hororů. Rozhodně si však od Pavla Fritze v budoucnu ráda přečtu další dílko. Sluší se dodat, že „Přístav u řeky Styx“ je doprovázen obstojnými ilustracemi (byť jsem nepochopila, proč je část z nich nahuštěna až za epilogem) a redakční práce jsou na dobré úrovni, jak je u Strak na vrbě zvykem. 70%