V této malé knížce shromáždila Elena své fejetony, které vycházely v deníku The Guardian. Snad padesát postřehů, nápadů, úvah a názorů nejen na dění kolem nás, ale i o našich ženských pocitech, o trápení i radosti. Tu a tam také probleskují výhrady k mužskému pokolení. Něco mě třeba neoslovilo, jiný fejeton jsem četla i vícekrát a stále, stále s ním souznívala. "Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že najít sebe samu znamená najít ji (matku), přijmout ji a mít ji ráda jako za dob dětství, jsem se upokojila. Někdy se domníváme, že smíření nastane tím, že dokážeme zapomenou na utrpěné křivdy. A možná je to pravda, ale ne ve vztazích s matkami. Já jsem se s tou svou smířila, když jsem ony křivdy - ty, které jsem považovala za křivdy - začala vnímat jako část sebe, jako něco nezbytného pro můj vývoj, tak nezbytného, že se mi už začaly jevit jako výplody mé představivosti, barvité zveličení." "Například když nějaký vysoce postavený spisovatel prohlásí, že my, spisovatelky jsme dobré, vnucuje se otázka: jsme dobré jako ty, lepší než ty nebo dobré v rámci knih napsaných ženami?" Musím také moc pochválit ilustrace od Andrea Ucini, což je italský konceptuální ilustrátor. Určitě DOPORUČUJI všem, komu se líbila i "Geniální přítelkyně"

Tuto autorku mám moc ráda, přestože se její knihy nečtou zrovna lehce. Často mě nutí k zamyšlení a občas musím číst některé odstavce opakovaně, abych pochopila, co měla vlastně na mysli. Ale to mi vůbec nevadí. V této knize se formou sloupků vyjadřuje k určitým tématům a mně se moc líbí její přímočarost, s jakou své názory sděluje. Žádné nálepky nebo líbivé uhýbání. Netvrdím, že souhlasím se vším, co se v knize objeví - s některými názory naprosto, s jinými méně a v některých jsme každá úplně jinde. A možná právě to se mi líbí, vidět věci i z jiného úhlu pohledu než je ta moje pravda.. (vzhledem k autorce jen dvě tečky.., já je naopak mám ráda). A nesmím zapomenout pochválit kresby od Andrei Ucini, které předchází každé kapitole. Jsou skvělé. 4,5* (6/23)