Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou

Tímto dílem se vracíme k našim postavám přesně tam, kde jsme je v předchozím díle zanechali. Líbí se mi, jak autorka nedělá mezi jednotlivými díly žádné časové skoky a skutečně to vypráví kontinuálně, chronologicky. Fascinuje mne, jak to má autorka promyšlené a jak tu dokáže vytvářet i nadále tu vzájemnou propletenost osudů jednotlivých postav, i když se postavy třeba nějakou dobu nevidí. Jako by bylo nemožné se vymanit z toho světa, do kterého se postavy narodily a jak moc se v průběhu času mohly sobě oddálit. Přiznám se, že v tomto díle mi chvilku trvalo, než jsem se začetla, některé pasáže byl pro mne tentokrát trochu pomalejší a trvalo mi, než jsem se jimi pročetla. Mých 5 hvězd je tentokrát trochu slabších než u předchozích dílů. Ale to, že mi to čtení chvilkama dalo trošinku zabrat, může být dáno mojí lehkou čtecí krizí. Ale celkově musím říct, že i tak si tahle série drží laťku vysoko. Hloubkou postav, intenzivní atmosférou, popisem prostředí, do kterého jste vtaženi, a tím, jak jsou osudy těch postav propletené a nedá se tomu uniknout.

Stále sa jedná o kvalitné čítanie, knižka ma však - bohužiaľ - nepohltila tak ako prvé dva diely. Akoby postrádala iskru, spirit, živelnosť predchádzajúcich kníh. Až druhá polovica príbehu ma vtiahla do deja, bola som tam s nimi, s Lenú a s Lilou. V úskaliach manželského súžitia, výchovy detí, túžby presadiť sa, nájsť si svoje miesto v živote. Už sú tridsiatničky a ich životy delí priepasť - citová, priestorová i intelektuálna. Jedna v Neapole, druhá vo Florencii. Ach, a ten záver... Núti čitateľa okamžite siahnuť po pokračovaní. "A přesto, i když jsem žila v jiných městech a skoro jsme se nevídaly a ona mi o sobě nic neříkala a já se snažila na nic se neptat, její stín mě popoháněl, její stín mě brzdil, naplňoval mě pýchou a srážel mi hřebínek, nikdy mi nedopřál klidu. Když teď tohle píšu, potřebuju to popohánění ještě víc. Chci, aby tu byla, píšu kvůli tomu. Chci, aby mazala, aby přidávala, aby se podílela na našem příběhu a vlila do něj, se svou kreativitou, to, co ví, co řekla nebo co si myslela." "Stát se. Tím slovesem jsem byla odjakživa posedlá, ale uvědomila jsem si to teprve tehdy. Já se chtěla stát, i když jsem nikdy nevěděla čím. A stala jsem se, o tom není pochyb, jenže mi chyběl predikativ, chyběla mi skutečná vášeň, odhodlání, ambice. Chtěla jsem se něčím stát – o tohle tu šlo – jen proto, že jsem se bála, že Lila se stane kdovíčím a já zůstanu pozadu. Moje stát se bylo stát se v její stopě. Musela jsem se stát znovu, ale kvůli sobě, už jako dospělá, nezávisle na ní." "Společnost, které připadá normální potlačovat péčí o děti a o domácnost intelektuální sílu žen, je nepřátelská sama vůči sobě a neuvědomuje si to.“