Poetický jazyk předhání děj od začátku o pět kroků. Samotný děj se dělí na dvě části, na minulost a budoucnost, k tomu jsou ještě děje decentně protkány. Občas je děj vleklý, naopak někdy je spád takový, že během jedné stránky se děj posune doopravdy enormně, z čehož pramení také častá zmatenost, neboť v dějství se skáče hlava nehlava. Po druhém přečtení jsem však už byl v textu poněkud jistější :) samotné hlavní postavy jsou zajímavé a atmosféru tím pádem nedělá jen zevrubný popis, ale charakter postav, především Rudolfa :)

Četl jsem podruhé, neboť po prvním čtením mi to přišlo jako galimatyáš s potenciálem. A doopravdy – náznaky začaly dávat jasné kontury. Zároveň si stále myslím, že propojení emigrantské dvojice se světem, kde už ani hrách nemá kořeny, trochu dře. S jazykem se nakládá velmi umně s citem pro detail. Jasně, je to květnatý a někdy si říkám, že bych bez některých obratů obešel, na druhou stranu je Knapová v tom živelném jazyku ukázněná a má to promyšlené, žádné halabala: ať už se jedná o variování promluv v různých kapitolách, dlouhé výčty či přímá řeč, na kterou nereaguje druhá osoba, ale mluví stále ten jeden. I díky těmto prvkům jsem si na styl brzy zvyknul a četlo se mi to líp než kdeco. Zajímavé je střídání dynamiky, třeba v první části se až pitvavě vypravěč zaobírá výstupem do schodů, zatímco samotný odjezd do zahraničí (čili nejvíc dramatickou pasáž) popíše letmo pár větami. U tématu, které by mohlo jednoduše upadnout do patosu, si i tímto uchovává patřičný odstup. První část s dramatikem Rudolfem a novinářkou/herečkou Miladou, kteří odjíždějí do zahraničí, funguje v knize nejlépe. V cizím prostředí se najednou plně ukážou vratká místa jejich vztahu, odlišnosti přístupů a vnímání, z euforie ze svobody se stává vyprázdněnost. Komplikovaný vztah pak dává k zamyšlení, co se mezi nimi vůbec odehrává: boj o moc, kariéru či nesmrtelnost? Knapová navíc podává informace v náznacích, epizodicky, což znejasňuje už tak vachrlaté souznění. Skvěle vystavěná je třeba pasáž, kde se Milada a Rudolf radí s ředitelem divadla, který jim má zajistit místo – Rudolf však v tu chvíli zahlédne v dalekohledu starou pasteveckou chatrč a je jasné, co bude následovat. Perfektní je také kapitola po roce 89, v níž Milada formuluje a pečuje o Rudolfův odkaz – a přemýšlí, jak s ním naložit, protože se do něj chtě nechtě otiskne i ona. Druhá dějová linie je ještě zašmodrchanější, už vzhledem k tomu, že dochází k propojení s částí první – bohužel velmi matně, takže se mi to mnohem líp četlo jako dva oddělené příběhy, přestože jde zpozorovat jasné opakující se motivy duše a kamene, které jisté sepjetí konstruují. Příběh uměle vytvořené Evy je situován do nějaké blízké budoucnosti, v níž se vyskytují obří skleníky plné transportních plošin, obřího rychlohrachu a automatičtí čmeláci, kde jsou lidé očipovaní a kontrolují se jejich tělesné hodnoty. Ale co duše? Šlechtění lidí je jako šlechtění rostlin – když jsou bez kořenů, je to ještě jednodušší: ovládnout je, zmanipulovat, mít dohled. Odosobněný a odcizený svět líčí autorka přesvědčivě, technologický pokrok na úkor duševní vyprázdněnosti, jasně, ale knih, kde "lidé uvažují v 1 a 0", zas tak málo není a nenabyl jsem dojmu, že by se jednalo o něco objevného, přestože mě dílčí motivy zaujaly (třeba ty hologramy, komunikace s neexistujícím Adamem atd.). A i přes tu chaotickou nejasnost moc pěkný a vybočující z běžného modulu české prózy. Brala kameny, které Rudolf sbíral a schraňoval na polici v zádveří, a cestou do vsi je odhazovala co nejdál. Rudolf dělal, že o tom neví, a dál je domů nosil. Fascinovalo ho, že i když zdánlivě vypadají jeden jako druhý jako stý, při pohledu zblízka má každý jiné žilkování, svou unikátní kresbu, rysy; říkal si, že byť neživé, jsou jako lidé – zaměnitelné a zároveň nepodstatným způsobem jedinečné. Nosil je po kapsách, uklidňovaly ho, záviděl jim. (s. 24)