Krvavý kompot

Z hlediska tematiky, obsahu a okolností vzniku (což jsou tedy částečně mimoliterární faktory, ale to vůbec nevadí) nesmírně silné povídky. A přitom zdárně a zdatně konstruované. Četl jsem před časem několik spíše nepříznivých recenzí autorčiných Zbabělých zápisků z ukrajinské války, kritizujících tuším zejména jejich stylistickou úroveň a příliš sebestřednou perspektivu, a s povděkem musím konstatovat, že do Krvavého kompotu se ani jeden z těchto nedostatků nepromítl. S čistým svědomím mohu tyto prózy doporučit jako mimořádně působivé ztvárnění asi nejpalčivějšího aktuálního tématu, který se bytostně dotýká i nás Čechů. A na okraj ještě dvě úvahy, které mě při četbě vedle řady dalších napadly: 1) Nikdy jsem neměl rád literaturu s válečnou tematikou, a to ani historiografickou či reportážní (v našem prostředí se jednalo většinou o téma obou světových válek a holokaustu). Zejména prózy (ale i filmy) pojednávající nějak o druhé válce mi přišly nejen už poněkud neaktuální, ale kvůli silné přítomnosti mytizace, heroizace, resp. jakési historizace, i značně černobílé, i když byly třeba zpracovány realisticky se zdařilou psychologizací. Samozřejmě všechnu čest nepočetným výjimkám. Zaskočilo mě tedy, s jakým zájmem v současnosti čtu (a dobrovolně!) prózy z ruské války na Ukrajině. Nejen Knapovou, ale i skvělého Artema Čecha či s tematikou poněkud nepřímo spjaté, ale přesto jaksi esenciálně související texty Serhije Žadana (a chystám se na další). A jak silně na mě působí. Mnohem víc než cokoli z druhé světové. Permanentní pocit, že toto se nás opravdu bezprostředně týká, ale i emoce plynoucí ze strachu, ohrožení a rozhořčení nad nespravedlností a krutostí, zjevně dělá své. Zní to banálně, ale mé dřívější úvahy (ba přímo přesvědčení), že válečná próza mi je a zůstane naprosto cizí, se bohužel ukázaly jako mylné. 2) Síla povídek Knapové myslím spočívá mj. v tom, jak pestře a nejednoznačně ukazují vnitřní dynamiku konfliktu. A nejde mi samozřejmě o to, že by jakkoli relativizovala, kdo je zde agresorem a kdo se jen brání, to myslím nikdo, kdo úplně neztratil soudnost a aspoň elementární smysl pro férovost, rozmývat nemůže. Mám na mysli vnitřně rozrůzněné vykreslení Ukrajinců, kteří zde nejsou jen mytizovanými hrdinnými obránci, ale prostě lidmi, kteří ve válce často řeší primárně své soukromé zájmy, osobní problémy, upínají se ke koníčkům, bezmála umanutě lpí na starém/dosavadním životě i světě (zjevně aby z toho všeho nezešíleli), přestože okolnosti už se zcela změnily, ale podléhají i slabostem, zbabělství, strachu. Přičemž to všechno – a i to je přínos autorky a její knihy – je vylíčeno empaticky, čtenář se myslím dovede dobře vžít i do těchto nehrdinných hrdinů (je koneckonců značné hrdinství v Charkově a okolí byť jen setrvávat), pochopit důvody jejich malomyslnosti, váhavosti, iracionality či (zdánlivé) nemorálnosti. Osobně jsem tuto znepokojivou rozporuplnost nejintenzivněji vnímal při četbě povídky Lovecká sezona, pro mě nejsilnějším a nejdojemnějším textu celé knihy (ač titulní Krvavý kompot…, Safari a vlastně i většina ostatních jsou také vynikající).