Pravěk a jiné časy

Dočetl jsem do tří čtvrtin, ale dál už to nedám. Původně jsem myslel, že to bude podobná kniha do trojice k mé oblíbené Usedlosti a ke Zvonu v jezeře, ale to se nepotvrdilo. Začalo mě to časem štvát až znechucovat a asi nemá cenu se dál trápit. Především už nesnáším to hnípání se v dějinných traumatech 20. století, v čemž se bohužel středoevropská (jak je patrné, nejen česká) literatura zjevně zhlédla a dělá to s upřímným masochistickým zaujetím. Tady mi autorka zas namáčí čenich do stále stejných lidských sraček, ale nejhorší je, že to rámuje do jakýchsi duchovně-magicko-alegorických kulis, které s tím ubohým dějinným bubláním a kolotáním vůbec nesouvisejí, nedávají mu žádný kontext, smysl ani vyznění. Je to jenom hra na duchovní rozměr, plná líbivých, zdánlivě pozoruhodných, ale fragmentárních myšlenek a amorfních alegorií, ze kterých v posledku vůbec nic nevyplývá. Takové prázdné "cosi" mezi slovanským novopohanstvím a ženskou eko-ezoterikou, paradoxně říznutých polským katolicismem. Kniha se opravdu pěkně čte, což mě falešně dovedlo až do těch tří čtvrtin, ale postupně jsem si začal všímat dost mizerné psychologie, čím dál podivnějších postav, se kterými se nelze sžít – možná proto, že namísto propracované psychologie je to spíš jen typologie, občas dokonce karikatura. Mnoho postav se objeví, aby zase zmizelo, a i ty, které zůstávají, vidíme jakoby jen ve stroboskopu. A celá ta přebujelá alegoričnost a snaha o archetypálnost to vše spíš vyprazdňují, než že by ty lidské děje obohacovaly a dávaly mu širší rozměr. Celý můj dojem z knihy přesně vystihuje tato hluboká věta: "Všichni, které Kláska vyléčila, během války zemřeli. Právě tak se projevuje Bůh." Ach, děkuji pěkně za vzpruhu do života, přesně to jsem potřeboval slyšet! Zůstává mi z knihy, byť nedočtené, nepříjemný pocit bezútěšné, ale o to líbivěji nakašírované lidské i dějinné marnosti. Myslím, že jsem ji odložil právě včas.