Důkaz, že nejlepším médiem pro poezii je kniha. Žádné časopisy, sociální média, dokonce ani živá čtení. Dobře redigovaná kniha u kvalitního nakladatelství. Autorův zatím nejlepší počin.

Graficky mimořádně povedená knížka - pěkná a nápaditá, jak již ostatně uvedl můj hodnotitelský předchůdce níže. Obsahově hodnotím vysoko především celkový koncept této sbírky důsledně ukotvené v Jizerských horách. Činím tak nejen jako jejich velký příznivec, rodák a patriot, dlouhá léta (podobně jako autor sbírky) podnikající toulky skrz naskrz tímto pohořím, ale i jako vděčný čtenář tamějších autorů, jako jsou zejména Miloslav Nevrlý a Marek Řeháček, ze starších třeba Gustav Leutelt a řada dalších, menších. Pokud jde o jednotliviny, leccos pokulhává a asi bych při výběru básní byl poněkud přísnější a sbírku tak o čtvrtinu zeštíhlil. Ze čtyř oddílů mě oslovují především dva: ten prvý (I na tento příběh se jednou zapomene), psaný silně prozaizovaným volným veršem, v podstatě formou jakýchsi kronikářských záznamů přepsaných do básní, vypointovaných tu účinněji, tu hůře s cílem dodat daným příběhům, událostem patřičnou hloubku a přesah. Většinou se to autorovi daří a leckdy je to až překvapivě působivé (např. Starý Harcov, Historie výzkumu mechů, Napoleonské války 1813); a pak mne oslovuje oddíl poslední (Jizerské ticho), v němž velká část básní nějakým způsobem pojednává střet civilizace a (jizerskohorské) přírody, tu konkrétněji, tu obecněji, a implicitní hodnocení výsledného stavu tu pochopitelně většinou vyznívá pro lidské zásahy nepříznivě (s čímž se s autorem plně ztotožňuju a díky mu za tuhle vkusnou, nenápadnou, nijak křiklavou, ale o to výmluvnější "angažovanost"). Jinak řečeno, Jizerky jsou zde škrceny asfaltem, káceny, vysbírávány, a především zašlapávány a drceny houfy cyklistů, běžců, turistů, kteří si z nich udělali jednu velkou venkovní posilovnu, a schází jim nejen pokora a ohleduplnost, ale i (což je nedílně spjato) schopnost vnímat jejich genia loci, krásu a hodnotu. Není to tedy úplně ve všech básních tohoto oddílu, ale těch textů, co se tohoto střetu nějak dotýkají, si u Miroslava Stuchlého vážím asi nejvíc (např. Smědava, Cyklista, který přejel motýla, Jizerské ticho, Pýchavka, Asfalt). Prostřední dva oddíly (Nad hladinou visí dvě modré vážky, Prach na mých botách) mě zaujaly o poznání méně a vyzdvihl bych z nich jen několik jednotlivých básní (např. Čihadla, Přešel jsem pohoří, ale především skladbu Poutník - uhrančivé vyznání o síle a kouzlu pěšího procházení našimi krajinami). Ostatní jistě nejsou vysloveně špatné a nezajímavé, leč asi by mi nevadilo, kdyby v knížce nebyly. Oba oddíly (přičemž ten druhý - Prach... - pokládám za lepší) jsou lyričtější, impresivnější, ale právě tato poloha autorovi podle sedí nejmíň. Je to myslím tím, že byť je dobrý pozorovatel, dovede vybrat, komponovat a vypíchnout, hůře se mu daří při jemnocitné práci s jazykem, s jednotlivými slovy, zvuky, detaily. Výsledkem jsou pak imprese snad leckdy bystré a překvapivé, ale svým zpracováním jaksi toporné, nepřiléhavé, ba leckdy až zbanalizované. * Sbírku bych určitě doporučil všem milovníkům Jizerských hor a Liberecka, ač třeba zatím poezii moc nečetli nebo nemusejí (nebojte!), jakož i všem, kdo rádi obcují s reflexemi vztahu krajiny a duše, kdo putují a čtou, čtou a putují a při tom zkoumají a ohledávají genia loci míst, spojitosti mezi jejich pamětí a krásou a tak dál. A v neposlední řadě i všem, kdo by se podepsali pod devízu z autorovy básně Jizerka v červnu: "konečně začínám / rozumět: byl jsem okraden / o všechen čas, který / jsem neprožil v horách".