Naslouchat tichu

Pro mě je bohužel kniha průměr. Už první kapitola mě nakopávala, jak může být tak nezodpovědný a jít do hor v únoru, kdy je mnoho sněhu tak nepřipravený!! Přesně pro takovéto lidi pak riskují svůj život záchranáři. Sněžnice si do batohu nevezmu, budu doufat, že tam takové závěje nejsou nebo že už to někdo prošlapal….dostatek vody, plně nabitý mobil, power banka, proteinová tyčinka a náhradní oblečení a čepici, rukavice či pláštěnka je pro mě základ, který na tůru do hor kór v mrazivém počasí musí každý mít!!! Příjemné mi na knize bylo, že místy mluvil o místech, které znám. Ale zase mi to zkazilo jeho nadávání na ostatní lidi v horách. Každou chvíli zmiňoval, že chtěl mít hory sám pro sebe a vyruší ho šílenci cyklisti, lyžaři nebo rodina s dětmi. Jasně, někteří lidé se neumějí chovat nikde, ale jemu vadili všichni. Asi by musel jít do přírody někde v dolní horní a ne na místa v Jizerských horách, která jsou turisticky zajímavá. Poté to trochu zlepšilo popis setkání se zvířaty, s kancem, zajícem, motýlem či zmijí. V přírodě musíme být opatrní a v horách mít raději něco navíc v batohu, protože v horách je velmi proměnlivé počasí a ze sluníčka může Krakonoš poslat během pár minut vichřici se sněhem. A já o tom něco vím, pocházím z Podkrkonoší. A z fotek se mi líbila tak polovina. Cítím mírné zklamání. Budu se muset jít projít na kopec Strážňík a pokochat se výhledem na kotel. A naslouchat tichu tam. Kniha je průměr, neurazí, nenadchne.

Naslouchat tichu je v Jizerských horách stále těžší. Zážitky Miroslava Stuchlého, vydané z kraje letošního roku v útlé knížce nakladatelstvím Kazda, o tom svědčí víc než výmluvně. Rád se toulá krajinou sám a cyklisty, lyžaře i výletníky se snaží nevnímat – skoro se dá říci, že ho ruší a že mu tak trochu překážejí. Jako by šlo o vetřelce z jiné dimenze, kteří se vynořují z vánice a typické jizerskohorské mlhy a vtírají se do jeho soukromé krajiny stromů, výhledů, rašelinišť, skal, starých domů a příběhů, aby v ní zanechali útržky svých životů jako zvláštní ostrohranné stíny. Znám Jizerky z obou stran té mlžné hranice. Jako kluk jsem se málem utopil v „Hadí zátoce“ přehrady na Černé Nise, později jsem sedal u ohýnku na vrcholu Olivetské hory – trampském Islandu, brodil se březnovým sněhem podél Štolpichu a za východu slunce jednoho srpnového rána sledoval ze skal, jak z Hejnic tiše vzlétá horkovzdušný balon. Ve své paměti mám však i Jizerky školních výletů, lyžařských výcviků a pochodových cvičení, plné křiku a hemžení, prožil jsem pár šokujících setkání s realitou širokých průseků pro lyžaře, cest proměněných v asfaltky a magistrály, chalup přebudovaných v hotely. Dovedu pochopit smutek staromilců, je to koneckonců i můj smutek. Jizerské hory vzpomínek mají daleko k Jizerkám dneška. Kniha Miroslava Stuchlého je toho svědectvím – popisy drsné krajiny i těžce vykoupených dechberoucích zážitků z horského ticha, zaznamenaných i jeho fotoaparátem, nezřídka přehluší disharmonie banálních setkání se současnou realitou. Asi bych nebyl tak příkrý k cyklistům nebo lyžařům, polykajícím v horách své kilometry, k rodinkám turistů s povykujícími dětmi, kteří stojí frontu na nejkrásnější výhled. Oni mají své Jizerské hory a divným vetřelcem jsem pro ně já. Naše světy se prolínají někdy až bolestně, uvědomíte si při čtení. Jenže tak to prostě je, a moc se s tím už nenadělá.