Naslouchat tichu

Pro mě je bohužel kniha průměr. Už první kapitola mě nakopávala, jak může být tak nezodpovědný a jít do hor v únoru, kdy je mnoho sněhu tak nepřipravený!! Přesně pro takovéto lidi pak riskují svůj život záchranáři. Sněžnice si do batohu nevezmu, budu doufat, že tam takové závěje nejsou nebo že už to někdo prošlapal….dostatek vody, plně nabitý mobil, power banka, proteinová tyčinka a náhradní oblečení a čepici, rukavice či pláštěnka je pro mě základ, který na tůru do hor kór v mrazivém počasí musí každý mít!!! Příjemné mi na knize bylo, že místy mluvil o místech, které znám. Ale zase mi to zkazilo jeho nadávání na ostatní lidi v horách. Každou chvíli zmiňoval, že chtěl mít hory sám pro sebe a vyruší ho šílenci cyklisti, lyžaři nebo rodina s dětmi. Jasně, někteří lidé se neumějí chovat nikde, ale jemu vadili všichni. Asi by musel jít do přírody někde v dolní horní a ne na místa v Jizerských horách, která jsou turisticky zajímavá. Poté to trochu zlepšilo popis setkání se zvířaty, s kancem, zajícem, motýlem či zmijí. V přírodě musíme být opatrní a v horách mít raději něco navíc v batohu, protože v horách je velmi proměnlivé počasí a ze sluníčka může Krakonoš poslat během pár minut vichřici se sněhem. A já o tom něco vím, pocházím z Podkrkonoší. A z fotek se mi líbila tak polovina. Cítím mírné zklamání. Budu se muset jít projít na kopec Strážňík a pokochat se výhledem na kotel. A naslouchat tichu tam. Kniha je průměr, neurazí, nenadchne.

Kniha je složena z krátkých střípků, které autor prožil v Jizerkách. Krátké epizodky jsou napsány velice poeticky a v docela sociálně kritickém tónu. Povídku často uvede nějaká umělecká zajímavost, jejíž význam se záhy dozvíme, ale celkově byly jednotlivé povídky bez větší pointy. Škoda, těšil jsem na něco jiného. Knížku ocení lidé, kteří se rádi nechají unášet lyrickými pasážemi nebo liberečtí patrioti, kteří jednotlivé místa znají lépe jak své boty. 55%