Daleko do jara

S autorem se přátelím a od něj vím, že ač kniha vyšla v roce 2012, řada básní je mnohem starších, lze říci juvenilních. V tomto ohledu jde o sbírku velice zdařilou, a ač kompozice naznačuje určitý autorský zámysl, vnímal bych ji celkově spíše jako výběr (v roce vydání) z dosavadní básnické žně. Předpokládám, že autor do ní zařadil básně, jež pokládal za nejpovedenější, určitým způsobem signifikantní a reprezentativní či své oblíbené. Zároveň tím reprezentuje hned několik poloh své poetiky. Poněkud rozpačité jsou z mého pohledu kusy impresivní, pracující s poetickou mocí okamžiku, a pak také milostná lyrika. Ale i v těchto básních autor těží z kvalitních pilířů české poezie dvacátého století i jejích světových (v daném případě zejména francouzských) zdrojnic, nejde tedy sice o verše nijak zvlášť originální, průbojné či překvapivé, ale bezesporu kultivované. Autorova poezie vykazuje silné tíhnutí k příběhovosti (není koneckonců náhodou, že v posledních letech vydal dvě skvělé a úspěšné prozaické knihy). I v tomto je integrální součástí jedné z tradic našeho básnictví. Různé mikropříběhy, tu více a tu méně rozvité, jsou podle mě nejsilnější tam, kde nabývají podoby jakési sociální balady, zprostředkovávající empaticky, ale nekýčovitě, takřka wolkrovsky vhledy do zdánlivě obyčejných lidských osudů, jejichž nejsilnější determinantou je ztráta, osudová jizva a následná samota, odcizení či vytržení. Civilistní melancholie. Jedná se mi zejména o texty Tanečnice, Zaklepání, Hlídač parkoviště či An die Freude. Ty pokládám v knize za nejlepší. Jakožto ukázku však odcituji jinou báseň – nejzdařilejších z těch kratších, závěrečnou a existenciálně údernou: Rien Vědom si své smrtelnosti zatoužíš náhle naplnit svůj život nebo alespoň tuhle báseň smyslem Po několika neúspěšných pokusech čmáráš na papír stejné slovo, které si zaznamenal do deníku Ludvík XVI. v den dobytí Bastilly Nic Závěrem si neodpustím poznámku k vnější úpravě knihy: Jakkoli jsou ilustrace Heleny Čubové vcelku povedené a černobílá kombinace šťastná, celkové výtvarné pojetí sbírky bohužel vyvolává spíše otazníky. Proč ten křídový papír? Proč vše kurzívou? Proč jakoby rukopisný titul a nadpisy většiny básní (ale ne všech: tam, kde se to nevešlo, to je prostě kurzívou, což vzbuzuje opět jen a jen rozpaky). A hlavně: k čemu ty (typo)grafické vylomeniny, kdy vnější úprava textu připomíná avantgardní či experimentální, tzv. konkrétní poezii, přestože ničím z toho svým laděním a podstatou není? Navíc mnohé zvýraznění či odsazení jako by zcela nekorespondovalo s obsahem básní. Škoda – v tomto případě rozhodně platí, že méně by bylo více.