Poslední výstřel

Antologie polských a českých autorů Poslední výstřel se opravdu povedla, ne že bych u všech sedmnácti částí byl spokojen na 100 procent, ale celkově to bylo opravdu povedené, z českých se mně nejvíc líbili povídky od mých oblíbených autorů Petra Hetešy, Jakuba Maříka a Jana Kotouče, zaujala mně Lucie Ortega a Ondřeji Neffovi se poslední výstřel podařil vpravit opravdu do posledního odstavce. Díla polských autorů jsem doteď neznal a co mně nejvíc zaujalo že skoro půlce z nich bylo něco z jejich tvorby zfilmováno a díky autoru Wojciechu Chmielarzovi a podle jeho knihy natočenému krimi seriálu, Případ Prostý, jsem zjistil že Polská mafie se prohání ne za sedmero horami a sedmero řekami od mého bydliště, ale jenom tak za třemi kopci, jednou řekou a dvěma potoky.

Ve většině antologií se vyskytují povídky, které si rozděluji na lepší a horší. Poslední výstřel mi přinesl mezinárodní výběr povídek, v němž jsem na žádnou slabší nenarazil. Sám to považuji za velmi zvláštní, protože šlo o směs žánrů, mezi nimiž nechybělo postapo, sci-fi, tajemno nebo psychologický thriller, a i přes tento fakt a přesto, že se na knize podílelo sedmnáct českých a polských autorek a autorů, jsem nenarazil na jediné slabé místo. Každá povídka mě dokázala okamžitě zaujmout a vtáhnout mě do světa, který pro mě ten který autor či autorka připravil/a, a já jsem se nechal unášet jednotlivými příběhy. Zvlášť se zmíním jen o dvou povídkách. Díky Kšeftu Veroniky Fiedlerové jsem se mohl zase jednou vrátit do mého oblíbeného Moravského Brodu, který mě nezklame za starého mocnářství, v současnosti ani v blízké budoucnosti. A Leoš Kyša mi představil komunistickou úderku pátrající po zmizelém soudruhu Berithovi a já jsem se při čtení po celou dobu tiše pochechtával. Ale vážně, já tomuto svazku opravdu nemám co vytknout. Naopak, ještě jsem zapomněl pochválit dokonalou obálku. Velmi vydařená záležitost, kterou mohu jedině doporučit.