Perunova krev I.

„Víte, pane Hladile, možná chodíte do posilovny a baštíte nějaké steroidy, díky kterým vydržíte pár kulek z blbý čezety, ale útočná puška je útočná puška.“ Jiné prostředí, stejná koncepce - další román Františka Kotlety překvapil snad jen tím, že nepřekvapil ničím. Myslím to však v dobrém, nerad bych působil dojmem rozčíleného důchodce, co si stěžuje, že za jeho mládí bylo pivo silnější, sušenky větší a lízátka sladší. V případě první části Perunovy krve jsem jednoduše dostal přesně to, na co jsem měl chuť, což znamená spoustu zběsilé akce, nějaký ten sex na odlehčení a samozřejmě nezbytné tělní tekutiny rozprskávající se všemi směry. Na pořadí nezáleží, ono se také pravidelně mění. Tentokrát emzáky z vesmíru vystřídali staroslovanští bohové, což je změna nanejvýš zajímavá a v rukou pana spisovatele i značně třeskutá, ovšem že by to pro osnovu znamenalo nějakou změnu, to se říct nedá. Hrdina zabíjí tady a támhle, přičemž dokud mu nedochází náboje, nepřichází ani o typicky český svéráz.

Perunova krev je Kotletove menej známe dielo, ale kvalitou nezaostáva. Namiesto mimozemských návštevníkov a upírov, tu skôr nájdeme starobylých slovanských bohov, vlkodlakov a čarodejov. Samozrejme akcia a humor nechýba ako je to aj pri ostatných knihách autora.