Tuhle knížku jsem viděla na Tiktoku asi tak 1 000 050x a na oznámení jejího překladu jsem se fakt těšila - všichni slibujou queer (a daleko míň creepy) verzi Hledání Aljašky. Ale ve finále to za mě byla strašná nuda. Asi tak 80% knížky je absolutní filler. Záhada zmizení (SPOILER: které ve finále vlastně ani zmizení ve finále nebylo?) byla nejdřív strašně vyhrocená a pak.. úplně o ničem? Scavenger hunt prvek, prostředí střední školy a i výběr “obětí (nevim jak jinak to nazvat) mě nadchl, čekala jsem drama, drby, “akci a nic z toho se v podstatě nestalo.. Možná mě proste štvalo, že po dočtení knihy to všechno bylo zbytečný a „low stakes“. Já od autorky předtím nikdy nic nečetla, ale od ostatních jsem pochytila, že to je jak nějak její styl - všechno se nakonec vyřeší a bude OK pro všechny zúčastněné. Takže pokud je tohle váš styl, našla jsem knížku pro vás :D Co se týče postav, jak Shara, tak Chloe byly absolutně na pěst, a zbytek bohužel sloužil spíš jen jako kulisy, takže jejich charaktery byly děsně plochý. Vztahy mezi postavami na mě vůbec nepůsobily uvěřitelně mezi nikým z nich - nikomu jsem nevěřila, že je actually zamilovanej. Ač byl konec roztomilej, byla jsem si silně vědoma toho, že jen čtu vymyšlený příběh (takový ten pocit, když něco čtete a vzadu v hlavě si uvědomujete toho autora, co sedí u PC a píše to) Takhle - není to úplnej propadák a rozhodně bych to nenazvala odpadem. Nápad super, jsou tam popkulturní narážky, co mě občas fakt pobavilo (třeba ta na už zmíněnou knihu od Greena) a je to čtivý, jen bych to úplně nenazvala oblíbenou knihou a ani mým průměrem.

Na Sharu Wheelerovou už jsem se těšila od té doby, co jsem na ni poprvé narazila v angličtině, ale zároveň mi dělalo vrásky srovnání s Papírovými městy od Johna Greena, které (jestli mohu soudit podle filmu) se mi nelíbily vůbec. Bohužel tentokrát musím říct, že to byl skutečně krok vedle. Největším problémem a důvodem, proč jsem knihu nemohla tak dlouho dočíst, byl pro mě styl psaní, který mi přišel nesmírně kostrbatý a útržkovitý. Vůbec to hezky neplynulo, autorka tak nějak podivně skákala a spíš než jako ucelený kus textu to na mě působilo jako soubor různých rozhovorů, které byly totálně o ničem. Druhý problém byly postavy, které jsem od sebe nedokázala odlišit, neustále se mi mezi sebou pletly a už teď, asi deset dní po dočtení, mám problém si vzpomenout na jejich jména. Chloe (doufám, že to byla Chloe) mi nesedla vůbec, myslela pořád jen na sebe a na své zájmy, běhala za Sharou jak pejsek a na svoji kamarádku úplně kašlala. Co se týče Shary, vlastně jsem vůbec nepochopila, proč celou tu šarádu spáchala, a o nějaké chemii mezi těmi dvěma tady nemůže být vůbec řeč. A teď si pod sebou v téhle hyperkorektní době asi řežu větev, ale jak moc je pravděpodobné, že takové množství studentů a jejich rodinných příslušníků bude patřit do LGBT+ komunity? Nevím, ale nejspíš mi úplně uniklo, co mi měla tahle kniha vlastně předat.