Na Sharu Wheelerovou už jsem se těšila od té doby, co jsem na ni poprvé narazila v angličtině, ale zároveň mi dělalo vrásky srovnání s Papírovými městy od Johna Greena, které (jestli mohu soudit podle filmu) se mi nelíbily vůbec.
Bohužel tentokrát musím říct, že to byl skutečně krok vedle. Největším problémem a důvodem, proč jsem knihu nemohla tak dlouho dočíst, byl pro mě styl psaní, který mi přišel...
Na Sharu Wheelerovou už jsem se těšila od té doby, co jsem na ni poprvé narazila v angličtině, ale zároveň mi dělalo vrásky srovnání s Papírovými městy od Johna...
Na Sharu Wheelerovou už jsem se těšila od té doby, co jsem na ni poprvé narazila v angličtině, ale zároveň mi dělalo vrásky srovnání s Papírovými městy od Johna Greena, které (jestli mohu soudit podle filmu) se mi nelíbily vůbec.
Bohužel tentokrát musím říct, že to byl skutečně krok vedle. Největším problémem a důvodem, proč jsem knihu nemohla tak dlouho dočíst, byl pro mě styl psaní, který mi přišel nesmírně kostrbatý a útržkovitý. Vůbec to hezky neplynulo, autorka tak nějak podivně skákala a spíš než jako ucelený kus textu to na mě působilo jako soubor různých rozhovorů, které byly totálně o ničem.
Druhý problém byly postavy, které jsem od sebe nedokázala odlišit, neustále se mi mezi sebou pletly a už teď, asi deset dní po dočtení, mám problém si vzpomenout na jejich jména. Chloe (doufám, že to byla Chloe) mi nesedla vůbec, myslela pořád jen na sebe a na své zájmy, běhala za Sharou jak pejsek a na svoji kamarádku úplně kašlala. Co se týče Shary, vlastně jsem vůbec nepochopila, proč celou tu šarádu spáchala, a o nějaké chemii mezi těmi dvěma tady nemůže být vůbec řeč.
A teď si pod sebou v téhle hyperkorektní době asi řežu větev, ale jak moc je pravděpodobné, že takové množství studentů a jejich rodinných příslušníků bude patřit do LGBT+ komunity?
Nevím, ale nejspíš mi úplně uniklo, co mi měla tahle kniha vlastně předat.
Číst více
Číst více