Po stopách divokého Boha

Sandra Silná – netradiční farářka. Sama je rozvedená, vychovává dvě děti, chová včely, vaří pivo a snaží se víru přiblížit lidem i jinak než jen tradiční cestou. Knihy rozhovorů mám moc ráda, obzvláště se zajímavými a inspirativními lidmi, tentokrát to však nedopadlo moc dobře. S paní farářkou jsme se totiž vůbec nepotkaly a nenašly společnou řeč. Její odpovědi byly pro mě náročné, těžké, pro mě těžko uchopitelné i díky častým citacím z Bible. Samozřejmě jsem v knize našla i spoustu pěkných myšlenek, ale i tak pro mě byly kostrbaté a nepřístupné. Knížka potřebuje najít svého čtenáře, já jím nejsem, ale jakmile ji vezme do ruky ten pravý čtenář, myslím si, že v ní dokáže najít mnoho zajímavého.

Sandra Silná mluví velice otevřeně o svém životě soukromém i o životě farářky, dostane se i na její koníčky, ke kterým patří i vaření piva. Markéta Pilátová klade otázky přirozeně a vzájemná chemie jim myslím fungovala velice dobře. Otázky a odpovědi uspořádaly podle měsíců v roce, čímž zdůraznily cykličnost v čase běžného roku, v životě ženy i v liturgickém roce. Sandru Silnou jsem blíže neznala a těšila jsem se na setkání s ní aspoň prostřednictvím knižního rozhovoru. Setkala jsem se s inspirativní ženou, která poctivě žije své poslání matky a farářky. Děkuji jí za upřímnost, s kterou nás nechala nahlédnout do jejího světa. "Občas za mnou chodí lidé, kteří potřebují posílit v rozhodnutí, kam směřovat svůj další život. Zda vsadit na jistotu, nebo se pustit za voláním duše, nitra. Zda být odvážný, nebo plout s proudem. Chtěla bych předeslat, že tady nejsem od toho, abych někomu radila, co má dělat. Tuhle zodpovědnost si nedokážu nárokovat, ani nechci. Kdykoliv se církev chopila moci nad lidmi a zapomněla, že je skrze jednotlivé lidi služebnicí, bylo z toho zle – zmařené životy, zmatení lidé, pachuť. Duchovní službu chápu tak, že máme naslouchat, doprovázet, pomáhat, nést jho druhých, jako pastýři a pastýřky jdeme vždy poslední, na konci smečky. Hledáme tu poslední ovečku, hlídáme, aby nikdo nezůstal zapomenut. Doprovázím lidi na různých křižovatkách – zůstat v korporátu u dobře ohodnocené, ale ubíjející práce, nebo jít pracovat tam, kde vnímám, že jsem srdcem a cele? Zůstat ve vztahu, protože jak by se na to dívali druzí, kdybych odešel / la, jak by to vnímal Bůh, církev, společenství, do kterého patřím? Rodina, děti? Mít, či nemít? Odejít ze vztahu, kde klesám ke dnu, abych se zase mohl / a nadechnout, žít lásku v plnosti? Je to, k čemu mě volá moje srdce, nitro, duše, opravdu to, co mám dělat, nebo je to hlas ega, ďábla, pokušení? I s tímhle za mnou lidé chodí… Nemohu vědět, co je čím údělem, a tak naslouchám, modlíme se, poskytuju bezpečné zázemí bez posuzování a odsuzování. A věřím, že v každém z nás je síla a kompas, aby se na tu správnou cestu nakonec dostal. Někdy pomůže, když můžeš všechno, co máš v nitru, říct nahlas před někým, kdo tě nesoudí, a třeba se díky tomu ukáže další krok, směr, cesta… Naslouchání je léčivé, mluvit s někým, kdo tě opravdu slyší, potřebné."