Knihu bohužel poznamenaly autorovi zjevné antipatie k Alkibiádovi. Hodnocení této rozporuplné osobnosti bývají různá, ovšem srovnávat jeho řeč k athénským občanům s Hitlerovým projevem v Norimberku, to mi přijde už hodně přes čáru. Navíc je to úsměvné od autora, který je nadšeným obdivovatelem Napoleona. Alkibiades svým strategickým i taktickým uvažováním převyšoval své současníky o parník. Správně pochopil, že v Řecku se válka vyhrát nedá. Jeho plán získat ovládnutím Sicílie nové zdroje a kontrolu nad dovozem obilí nazývá J.K. megalomanským a šíleným. Mě spíše připadaly šílené politické procesy v "demokratických" Athénách proti Alkibiádovým stoupencům, ve kterých byla popravena řada nevinných lidí, ty ale autor odbyl několika větami. Do zajímavostí jsem dal střízlivý názor prestižní The Harper Encyklopedie.

Když jsem četl komentáře níže došlo mi, kolik důležitých informací v Peloponnéské válce chybí. Namátkou třeba: Sparťané nebyli morálními vítězi, ale naopak se dopustili neuvěřitelné a hanebné zrady - za příslib peněz prodali maloasijské Řeky Peršanům. Co se Alkibiadova hodnocení týče, doporučuji Životopisy slavných Řeků a Římanů od Plútarcha. Ten uvádí, že když bylo Alkibiádovi na Sicílii doručeno předvolání před soud, mohl lehce vyvolat vzpouru armády, k čemuž ho někteří velitelé vyzývali. Sám to ale odmítl, na rozdíl třeba od Napoleona, který neváhal použít armádu proti vlastním občanům. Jako vojevůdce neprohrál Alkibiadés žádnou bitvu. Kombinovaná námořní a pozemní operace u Kyziku patří k vrcholům tehdejšího válečného umění.