Rytířská krev

„Pobijte je všechny, pánbůh si ty svoje vybere.“ Tato věta v první části druhého dílu knihy o rytířských osudech uvedena není. Její autenticita je střídavě potvrzována a střídavě až zuřivě popírána. Tak měl odpovědět papežský legát Arnauld Amary vojenskému veliteli křižáků Simonovi de Montfort před útokem na Beziers na dotaz, jak mají křižáci odlišit pravověrné katolíky od albigenských. Popis dobytí Beziers ukazuje, jak se dá, či spíše nedá věřit kronikářům tehdejší doby. S tím statečně zápolí Jiří Kovařík nejen v této části tetralogie. Zejména kroniky v západní Evropě jsou až příliš poplatné pořizovatelům a jejich autoři museli často vyvinout nemalé úsilí, aby se svým popisem charakterů i událostí svých mecenášů nedotkli. A jejich úsilí je často až trapné. Když přeskočím na konec knihy, tady pan Kovařík naznačuje, že už tehdy římský král Karel, později čtvrtý, byl realista a pragmatik a podle všeho se bitvy, v níž našel svoji „rytířskou“ smrt jeho otec, český král Jan, po zralé úvaze nezúčastnil. Byl totiž komplexním panovníkem a měl z hlediska schopnosti vládnout vše to, co Přemyslu Otakarovi I. chybělo. Co se týká katarů, ve skutečnosti se zde jednalo o likvidaci de facto nezávislých území na jihu Francie s jejich naprosto odlišným kulturním a společenským klimatem. Ono katarství bylo výsledkem tolerantnějšího způsobu myšlení. Kataři nebyli agresivní, své pojetí víry nikomu násilím na rozdíl od katolické církve nenutili. Ona věta z úvodu ukazuje, že dokázali žít s katolíky bez problémů v jenom městě. Jenže poukazovali na rozpory mezi křesťanstvím a tím, za co je katolická církev vydávala. Nakonec to byli převážně katoličtí měšťané, kdo odmítli „kacíře“ vydat papežské moci ztělesněné křížovou výpravou, první, která byla vedena proti křesťanům. Vyvraždění ale údajně provedli neurození křižáci, oni rytíři jim „jenom“ později zabavili majetek, získaný rabováním. Ve skutečnosti měla tahle „svatá“ výprava úplně jiné pozadí a cíle. Papežové se snažili získat absolutní moc nad všemi a francouzský král se rozhodl dobýt příliš nezávislý jih. A brutální Šimon IV. z Montfortu dostal, co si zasloužil před hradbami Toulouse a způsobem, který rozhodně rytířský nebyl. Jeden z jeho synů se zase vzbouří proti anglickému králi Jindřichovi II., aby po prohrané bitvě u Eveshamu skončil rozsekaný na kusy. Takoví byli křesťanští rytíři. Rytířství byl totiž neuskutečnitelný a falešný ideál. To z knihy vyplývá více než jasně. Už samotnou víru nahradila dogmata a každý, kdo o nich pochyboval, byl nepřítel, určený k nemilosrdné likvidaci. Svatý Ludvík IX., francouzský král, velký mírotvorce a spravedlivý panovník albigenské nepokládal za lidi, stejně jako nevěřící, které se vydal přivést na pravou víru při osmé kruciátě. Jakmile začala církev v Evropě bojovat o absolutní moc, osud Svatého hrobu a jeho ochranitelů jí byl lhostejný. To Ludvík poznal na svých výpravách do Svaté země (jednou se trefil do Egypta a skončilo to jeho zajetím), později doplul k Tunisu. Také bychom tohoto svatého mohli prohlásit za otce evropského antisemitismu. Vyhánění a vraždění Židů, stejně jako jejich perzekuce včetně označení na oděvech jsou jeho vynálezem. Nacisté by mu tleskali. Kniha ukazuje, že soumrak rytířstva nastal už ve čtrnáctém století. Zdokonalování výzbroje vedlo k větší těžkopádnosti jejich nositelů. Přesto dokázali muži sesednout a bojovat pěšky. Ale největším neštěstím oněch rytířů byla představa, že bitva je cosi jako větší turnaj. Postavit se do zálohy a sledovat, jak si ostatní získávají slávu (a taky kořist díky zajetí významných protivníků) bylo pro tyto egoistické a arogantní lidi něčím nepředstavitelným. Stejně jako přezíravost vůči „méněcenným“ neurozeným bojovníkům. Takto koncipovanému vojsku se ani nedalo nijak velet. Pravomoc krále nebo velitele končila ve chvíli, kdy vojsko dokázal seřadit a vydal povel k nájezdu. A stačilo, aby oni „méněcenní“ měšťané z Flander u Courtai nebo Skotové u Bannockburnu využili výhodu terénu, možností vlastních zbraní a dokázali se drtivému úderu rytířů odolat. A podobně postupoval i král Eduard III. u Kresčaku, který sesednuvší rytíře postavil mezi lukostřelce, aby je disciplinovaně bránili. Na rozdíl od neuspořádaných útoků francouzské rytířské jízdy, která dokonce vjela v úvodu bitvy do vlastních pěších jednotek, které byly před nimi. Jinou ukázkou podobné neschopnosti je celá bitva u Lehnice. Neochota počkat na spojenecké vojsko, ignorace taktiky protivníka a představa, že Bůh pomůže vedla ke katastrofě. A tak mě v téhle skvělé knize chybí jedno střetnutí. O jeho pozadí je zde jenom jedna jediná věta, ale pro dotčenou zemi má význam dodnes. Odehrála se v roce 1315, rok po bitvě Bannockburnu a 13 let po bitvě u Courtai. Habsburkové se snažili ovládnout nejkratší cestu z Německa do Itálie a využili jako záminku vyrabování a vypálení opatství Einsiedeln obyvateli kantonu Schwyz. Zhruba třítisícové vojsko Leopolda I., vnuka Rudolfa I. Habsburského bylo milicí ze Schwyzu a posilami z Uri pod vedením landmanna Wernera Stauffachera napadeno během přesunu úzkou stezkou podél jezera Agri a zcela zničeno. Tato událost stojí na počátku švýcarských dějin. I když v dalších letech proběhla celá řada střetů, bitvou u Sempachu roku 1386 byl základ dnešního Švýcarska upevněn natolik, že s výjimkou krátké okupace za napoleonských válek nebyla státnost Švýcarska už nikdy zpochybněna nebo zásadně ohrožena. Pravnuk Rudolfa I. Habsburského Leopold III. neměl u Sempachu takové štěstí jako jeho strýc toho jména I. u Morgaternu. Byl s dalšími veliteli nemilosrdně v bitvě ubit. Skotská nezávislost po bitvě u Bannockburnu trvala do konce 16. století, pak se přes Stuarty dostalo do dodnes existujícího svazku s Angličany. Flandry byly nakonec poraženy francouzským králem Filipem IV. a čekala je ještě řada vojenských střetů, porážek a utrpení včetně toho, že významnou část Flander nakonec získali Francouzi.

Nejvíce mě zaujala hned první kapitola o křížové výpravě proti katarům a poslední o bitvě u Kresčaku, na které lze vidět, jakou si s hledáním pramenů dal autor práci.