Táto knižka bola ako na hojdačke. Nevedela som, ako ju správne uchopiť. Zo začiatku sa mi zdal príbeh strojený, silený. Snový. Príliš popisný. Naivný. A hlavne štylizovaný. Akoby sa autor snažil vytvoriť atmosféru, akýsi snový svet, ale dej mu preklzával pomedzi prsty. Postupne som sa však naladila na autorov štýl písania. A mala som čoraz väčšiu chuť na chlieb:). Úplne najsamlepšia na celom príbehu bola Anouk, malá Mária, matka Ježiška (kto čítal, pochopí:)). Na túto knižku musí mať čitateľ proste tú správnu náladu. Náladu na rozprávku pre dospelákov. "Kdy mám začít? K prvnímu v měsíci?" "Zítra," odpověděl pekař. "Zítra je vždycky ten nejlepší den." "Normálně vstala ihned, jakmile otevřela oči. Teď si ale zvolila nicnedělání. Když už s tím člověk jednou začal, neměl by přestávat. Pomyslela si, že je při nicnedělání nutné ponechat světu čas, aby k člověku přišel a nepolekal se prudkých pohybů. Svět byl plašší, než se zdálo." "Florián si přitom přál, aby na něj křičela, aby mu dělala výčitky a plakala, chtěl důkaz, že k němu ještě něco cítí. Ale z manžela se stal spolubydlící. A ona se z manželky proměnila v ježka. A Florián se právě znovu popíchal." "Sofie by za sebou ráda přibouchla domovní dveře, ale byl to ten typ, který se úplně pomalu zavíral a tiše zaklapl. Takovou techniku musel vynalézt někdo, kdo neměl žádné manželské zkušenosti."

Příběh o primabaleríně, která v důsledku zranění přišla o svůj smysl života a hledá si nový. Bylo to celkem hezké, ale nějak mě to nedokázalo nadchnout a více zaujmout.