Pasáže

Ajvazovina se vším všudy. A to mne baví - to prolínání příběhů, bujení jsoucna, styčné plochy ...

Vzpomínám si, že oproti Ajvazovým románům, které jsem přečetl na jeden nádech (Cesta na jih, Města) a kde mě odpoutaná fantazie bavila od začátku do konce, aniž by mě znudila, jsem už v několika jeho románech narazil na části, které jsem musel přetrpět (Prázdné ulice a Lucemburská zahrada). V tomto románu ovšem Ajvaz natahuje strunu čtenářské trpělivosti a vstřícnosti až k prasknutí. Některé části a příběhy jsou skvělé (Večeře pod palmami, Sixtova aféra...), jiné jsou ale téměř k nepřežití (Stavba, Temný vesmír, odvíjející se Pás...). Často už čtenář musí vyloženě přijmout surrealistickou estetiku (Zlatá souhvězdí, Létající oko...) aby dokázal nejen sledovat sled obrazů rozvíjených v nekonečných větách (např. jedno souvětí na s. 405-406 má 30 řádek!), ale ocenit i specifický absurdní humor, jako třeba: "viděla... bílé zdi vyvolávající nejasné vzpomínky na jakési letní dopolední Zvěstování, z něhož si pamatujeme jen to, že se odehrávalo na pozadí vitríny s porcelánovými hrníčky a benátskou gondolou z bakelitu a že při něm kdesi v hloubce domu chrčela vodovodní trubka". Přitom všem umí Ajvaz krásně vystihnout a evokovat situace i psychologii postav, což ovšem už dávno známe z předchozích románů, a také tady se projevuje jeho schopnost multimediality, kde jsou některé části textu popisem vyprávění, jiné zase filmu, divadla, komiksu atd., a to ve vzájemném vrstvení, kdy např. na odvíjejícím se pásu vidíme komiks vytesaný do soch, přičemž to celé je vyprávěním někoho, co mu vyprávěl někdo jiný o tom, co mu vyprávěl někdo další... V tomto románu jsem měl ale neodbytný pocit absence jakékoli kompozice nebo autorské strategie, nápady se tu vrší ve vrstvách, kde se ztrácí jakékoli tíhnutí k ústřední myšlence, kterou by pravděpodobně měly být pasáže jako "průchody souvislostí", které různé příběhy propojují v jeden jediný. Ano, oba příběhy, plné jiných příběhů, jsou spojeny podobnostmi a souvislostmi, ale co dál? Ani samotnému vypravěči se to v závěru nechce víc luštit. Dokonce jsem tu začal být vyloženě alergický na stále se opakující Ajvazův motiv forem (tvarů, slov, písmen...), jež se rodí z prázdnoty a zase se v ní rozpouštějí. Kolikrát jsem už tohle od Ajvaze četl? On to samozřejmě dokáže vyjádřit krásně a básnivě asi sty různými způsoby a obrazy, ale čeho je moc, toho je příliš. Výsledkem je nuda z opakování. Také už mi začaly jít na nervy všechny ty jeho typické postavy staromládeneckých (vlastně až poněkud autistických) umělců, tvůrců, interpretů usilovně hledajících své vize, jež jsou běžnému životu až příliš vzdálené. Na Ajvazovi mám rád, že oproti jiné současné české literární produkci, jež se zhlédla v dějinných a rodinných traumatech, mi dává možnost snít a jít pod povrch věcí, ale v tomto románu mi jeho odpoutaná fantazie a gejzír nápadů přinesly namísto obrody spíš vyčerpanou letargii, která nemá daleko ke čtenářské mdlobě... Ale statečně jsem dočetl až do konce a jistě, tak jako u všech Ajvazových knih, mi něco z toho všeho zůstalo v nejspodnějších zásuvkách paměti. A ano – to je třeba přiznat – při čtení se mi často vynořovaly motivy a situace z jeho starších knih, které jsem už zdánlivě zapomněl. Jako by průchody nevedly jen z jednoho příběhu této knihy do druhého, ale i skrz naskrz všemi jeho dosud napsanými knihami!