Panna Marie od Sedmi zlodějů

Předtím, než jsem se do knihy začetl, jsem se podíval na zdejší hodnocení. Nejvíc mě zaujal fakt, že převažuje počet recenzentů, kteří hodnotí nikoliv přečtenou, ale odposlouchanou knihu. Nekritizuji to. Jen nevím, zda obecně nepřestáváme pro neustálý spěch číst, ale zvolíme raději poslech, jako doplněk k nějaké práci nebo třeba cestě autem. Já to mám jinak. Pro mě kniha vždy zůstane tím fascinujícím výtvorem, ve kterém mohu listovat, vracet se v textu či dělat si poznámky k něčemu, co mě zaujalo. Od pana Sichingera už mám přečtenu většinu jeho knih a vždy se na další těším. Mám rád právě ten zvláštní styl jeho vyprávění. Obdivuji jeho znalost šumavské historie i jeho lásku k Šumavě, která je z jeho knih tak silně cítit. A hlavně jeho umění vykreslit to teskné pozadí osudů běžných obyvatel žijících v různých etapách komunistické nadvlády v tak citlivém místě na rozhraní „vzkvétajího“ socialismu a „prohnilého“ imperialismu. V Panně Marii od Sedmi zlodějů jde o dobu pár let před pádem režimu. Ten se však přece jen ještě drží zuby nehty a dokáže ty lidské osudy za jakoukoliv cenu měnit ke svému prospěchu. Souhlasím s tím, že je to čtení smutné a hyenismus některých postav zcela nepředstavitelný. O to víc mě fascinuje, kolik lidí ještě dnes dokáže na tu dobu vzpomínat s nostalgií a téměř slzou v oku. Připomínat, co se tehdy opravdu dělo, je potřebné a záslužné a za sebe za to autorovi děkuji. Knihu každopádně doporučuji. Všem. Těm, kteří do dobu zažili na vlastní kůži a ví tedy, o čem autor píše, i mladým, kteří by se měli stát zárukou toho, že se už nikdy nic podobného nevrátí.

Styl psaní Martina Sichingera se mi líbí, nutno si ale na něj zvyknout; pro mě je to už šestá autorova kniha. Vimperské prostředí, popsané v jeho knihách dost autenicky, mě chytlo. Dynamický, cíleně chaotický styl vyprávění se tady střídá s poetickými pasážemi: Střídavě sledujeme partu vimperských esenbáků se všemi zápory marasmu osmdesátých let, kdy už socialismus u nás pomalu doklepával, a osud staré šumavské starousedlice, která se vrací do svého dávného opuštěného a zničeného domova. U Sichingera není žádný hrdina vyloženě kladný, lidi mají svoje mouchy, dobré i špatné stránky, každý se snaží nějak přežít. A svět vimperských esenbáků s jejich drobnými podrazy se zajímavě střetne s jednou možná jen zdánlivě bláznivou a neuchopitelnou ženou… Oslovilo, líbilo se mi, jen jedna pochybnost: Opravdu nevěřím, že v polovině osmdesátých let 20.století mohly policejní složky za pomoci jedné obvodní lékařky nahánět lidi do „blázince“, jak se jim zamanulo, třeba pro pěknou chalupu. Tím nemyslím krutý osud Jandovic rodiny, příběh z roku 1960 je silný a bolestně věrohodný… * „Vysoká tráva na pěšince k domu mu promáčela kalhoty. Bude mi líp, namlouval si, až jí seženu polévku. A čím bláznivější věci bude tahle ženská provádět, tím spíš přesvědčím sám sebe, že jí vlastně pomáhám. Vytáhl paklíč, odemkl a otevřel dveře. ,Nemusíte pospíchat,‘ řekl a ustoupil. Marie na něj nepohlédla a zmizela v domě. Usedl na schody venku a díval se na motýly, kteří poletovali nad loukou, kde esenbáci jen tak pro radost zastřelili devět oveček a místo jejich krásných bílých kožíšků se louka zmohl jen na devět kopretin.“