Hudba pro Anvilany

Ach jo, tak nějak jsem tušila, že to takhle dopadne. Hudba pro Anvilany má dobrý nápad, ale je tak zvláštně napsána. Nechci úplně říkat, že je špatně napsaná, ale kdyby byla z pera (nebo klávesnice, to je jedno) někoho jiného, možná by to dopadlo lépe. Trošku mi v některých ohledech připomínala pokračování Žlutého Roberta, postavy jakoby se mezi sebou dlouho znaly, i když se v kapitolách potkávaly poprvé, popis krajiny nebo určitých míst mi z části přišel strohý a občas i zmatený, nevěděla jsem často dost dobře, co chtěl básník říct, některé úseky (a myšlenky) mi přišly nedotažené a ani bohatá historická fakta, ať už pravdivá, upravená nebo smyšlená, to nedokázala vyvážit. Možná vím, o co se pan Sichinger snažil - převážná část světoznámých sci-fi děl pochází, odehrává se či se motá kolem Spojených států a přesně do téhle pozice pozemského numera una chtěl dosadit právě ČR. Nápadově se mi to líbí, ale nějak to pro mě nefunguje. Přesto se přiznám, že jsem knížku dočetla, ačkoliv nebyla dle mého gusta, jednak si zaslouží šanci a jednak není tak dlouhá, aby ji člověk nedokončil, i když ho úplně tak nebaví. :)

Chtěl jsem to dočíst, vážně jo, ale nešlo to... Tahle kniha je fakt neskutečný blábol. Když pomineme, že až do poloviny knihy nevíme, o co jde, tak je text pořád hrozně zmatený, autor nás zasypává různými pavědeckými nesmysly, přičemž nedává čtenáři možnost trochu si utřídit myšlenky v hlavě. Možná je chyba na mé straně, ale mám pocit že ne. Navíc pokud je stylistika Sichingerových překladů stejně otřesná jako v jeho knize, nedivím se proč dostal anticenu Skřipec. Když nedokážu dočíst dílo, které nemá ani dvě stě stran, to už je co říct...