Divocí sekáči

Mně se způsob psaní Martina Sichingera moc líbí. Jdu na jeho vimperské knížky sice tak nějak odzadu - nejprve Kocovina šumavského léta, která se odehrává v době socialistické normalizace, ta mě chytla asi nejvíc, pak Meyerovo sklo se sovětskou okupací v roce 1968, a teď teprve poválečné osidlování. Navíc téhle knížce ještě časově předchází kniha Duchové Šumavy se stejnými hrdiny. Ale zase až tak moc to nevadilo... Nejvíc mě baví ta atmosféra, živé dynamické obrazy toho poválečného dění, toho doslova blázince ve střídání obyvatelstva, Němci pryč, do toho noví osídlenci, zlatokopové, podvodníci, komunisti, nekomunisti, a hlavně rumunští Slováci, kteří jsou vykresleni naprosto famózně, i s jejich upíry, zmorami a moroi. Defilé nečernobílých lidiček, kteří se snaží, někdy úspěšně, někdy méně úspěšně přežít a taky si něco užít nebo pro sebe urvat. Nebo prostě jen v té nejasné době stát na té správné straně, nebo aspoň na té straně, o které si myslí, že je správná... Děj tady není tak podstatný a je vlastně v závěru dost chaotický, ale ani to mi nevadilo, takže myslím že závěrečné divoké scény a zvraty možná i s kapkou černého humoru té chaotické předúnorové atmosféře v pohraničí docela odpovídaly. * „Honzovi zatrnulo. Jestli Hojdar oddělá Hartla, vypukne ve městě válka. Rejmont s Jandákem se pomstí a to si Vimperáci nenechají líbit, nervy prasknou všem, hajní na prvním lovu oddělají poslance, místní se pustí do cikánů, Maďaři do Němců, aby z nich dostali, kam zakopali poklady, a nakonec i Rumuni budou chtít někoho zabít, prostě jen proto, aby nebyli nápadní, když už se kolem mordujou všichni ostatní.“

Jak už jsem uvedl u dřívějších autorových knih, mám pro psaní pana Sichingera slabost. Přesto však považuji tuto knihu za o fous slabší než ty předchozí. Co se týká použitých faktů vztahujících se k poválečnému (do)osídlování Šumavy, pak nemám co vytknout. Panoptikum všech možných národů, profesí, povah, politických názorů je vykresleno skvěle. Rumunští Slováci se všemi jejich pověrami jakoby ani nepatřili do 20. století. Ale věřím, že je to předložení reálného obrazu té doby a toho místa. Vždyť jen zmínka o možnosti nákazy malomocenstvím je až málo uvěřitelná. Přitom je doloženým faktem, že v Rumunsku a americké Louisianě byly ještě relativně donedávna poslední izolační tábory s pacienty trpícími tímto onemocněním. Trošku se mi však vytrácely reálné možnosti příběhu jako takového. Četlo se to však dobře a to je nakonec to nejdůležitější. Ne každý čtenář přece musí být bezmezně nadšen ze všeho, co autor napíše. Já jsem vám svůj názor sdělil a nic to nemění na faktu, že už teď se těším na další knihu pana Sichingera.