Pán věže

Překvapuje mě britská národnost Anthony Ryana, protože po této knize mi připadá, jako by byl odkojen Supermany a podobnými americkými komiksy, ve kterých neporazitelní jedinci v kostýmech drtí armády padouchů. Vélin v tom tentokrát není sám: kromě Vernierových zápisků má čtenář k dispozici hned čtyři dějové linie, zpočátku celkem různorodé, bohužel však postupně všechny hlavní charaktery zvélinovatěly. Temný rytíř po návratu do Sjednoceného království nechává meč pečlivě skrytý v zavazadlech, aby své nezpochybnitelné supermanství potvrdil velehorou rozsekaných nepřátel v krátké závěrečné bitvě. Jeho řádový bratr Frentis je nucen vyrábět mrtvoly nonstop jako Číňani laciné hračky. Princezna Lyrna, ach ta nádherná mrcha z "Písně krve", co to pan autor provedl s její osobností? A pak tady máme Revu, slečnu zarputilou - její charakterový veletoč byl sice očekávaný, leč nepotěšil, stejně jako její schopnost masakrovat elitní válečníky po tuctech. Vlastně proč ne, vždyť pár dní pocvičila s Vélinem. Ti všichni kolem sebe budují kult, staví armády (spousta jmen k zapamatování) a vůbec jim pan spisovatel příliš umetá cestičku, spíše asfaltuje dálnici, k vítězství nad zlem. Zatím jde o zlo s malým "z", prostě invaze otrokářských fanatiků, uvedená do pohybu Superzlými silami, které čekají na porážku až v příštím díle. Proč s takovými výhradami hodnotím tak vysoko? První dvě třetiny knihy se četly převážně hladce, trapné finále by nemělo přebíjet pozitivní dojmy z dobrého řemesla. S ohledem na přímočarost zápletky a autorovu snahu nacpat do románu nová mláďata (čti otravné teenagery) bych navzdory krvavým scénám neváhala zařadit "Pána věže" do šuplíku pro dospívající čtenáře. Tentokrát je to za čtyři masakrem zesláblé, s pár cípy amputovanými... kéž "Královna ohně" nasadí pevnější krok a rozdupe mé pochyby.

Překvapuje mě britská národnost Anthony Ryana, protože po této knize mi připadá, jako by byl odkojen Supermany a podobnými americkými komiksy, ve kterých neporazitelní jedinci v kostýmech drtí armády padouchů. Vélin v tom tentokrát není sám: kromě Vernierových zápisků má čtenář k dispozici hned čtyři dějové linie, zpočátku celkem různorodé, bohužel však postupně všechny hlavní charaktery zvélinovatěly. Temný rytíř po návratu do Sjednoceného království nechává meč pečlivě skrytý v zavazadlech, aby své nezpochybnitelné supermanství potvrdil velehorou rozsekaných nepřátel v krátké závěrečné bitvě. Jeho řádový bratr Frentis je nucen vyrábět mrtvoly nonstop jako Číňani laciné hračky. Princezna Lyrna, ach ta nádherná mrcha z "Písně krve", co to pan autor provedl s její osobností? A pak tady máme Revu, slečnu zarputilou - její charakterový veletoč byl sice očekávaný, leč nepotěšil, stejně jako její schopnost masakrovat elitní válečníky po tuctech. Vlastně proč ne, vždyť pár dní pocvičila s Vélinem. Ti všichni kolem sebe budují kult, staví armády (spousta jmen k zapamatování) a vůbec jim pan spisovatel příliš umetá cestičku, spíše asfaltuje dálnici, k vítězství nad zlem. Zatím jde o zlo s malým "z", prostě invaze otrokářských fanatiků, uvedená do pohybu Superzlými silami, které čekají na porážku až v příštím díle. Proč s takovými výhradami hodnotím tak vysoko? První dvě třetiny knihy se četly převážně hladce, trapné finále by nemělo přebíjet pozitivní dojmy z dobrého řemesla. S ohledem na přímočarost zápletky a autorovu snahu nacpat do románu nová mláďata (čti otravné teenagery) bych navzdory krvavým scénám neváhala zařadit "Pána věže" do šuplíku pro dospívající čtenáře. Tentokrát je to za čtyři masakrem zesláblé, s pár cípy amputovanými... kéž "Královna ohně" nasadí pevnější krok a rozdupe mé pochyby.

Vélin al Sorna se vrací do příběhu coby Pán severní věže ve Sjednoceném království a záhy se opět ocitá v bojových liniích s popírači. Tentokrát ale role Vélina ustupuje mírně do pozadí, přesněji rozvíjí se paralelně několik rovin příběhu, které si vyžádají své vlastní hrdiny, jako bratra z řádu Francise nebo neteř krajského knížete Réva. Právě její postava prodělá zajímavou změnu z fanatické stoupenkyně Pána v bojovnici za spravedlnost bojující po boku Vélina. Ano ano, je to hrdinný, takřka oslavný příběh hned několika hrdinů, kteří mají všichni takřka devět životů. Hrdinové v Ryanově světě neumírají :-). Pokud se srovnáte s tím, že Ryan servíruje dost očividnou pohádku, je tato část Stínu Krkavce o něco lepší než část o zrození Vélina a jeho písně. A mě určitě bude zajímat další osud princezny Lorny.