Královna ohně

Jak už jsem naznačil u Pána věže, představuju si, že když Anthony Ryan přišel do nakladatelství s prvním dílem, v následujícím rozhovoru proběhlo asi tohle: "Podívej soudruhu, my ti to vydáme, ale pod jednou podmínkou. Frčí trilogie, takže nám musíš napsat další dva díly. A když už budeš u toho, nezapomeň dohnat genderové kvóty, v prvním díle jsi je trestuhodně zanedbával." Co se mi nelíbilo na druhém díle, je zde přítomno ještě v míře daleko větší, a když na chvíli upozadíme Revu, půjčíme si Illian (která jako správná dívka samozřejmě utne rozvíjející se vztah, aby mohla jít bojovat, protože tak je to moderní a nezávislé). Volaři jsou i nadále prostě jen tupá krutá a zbabělá masa a když to nestačí, přisadí si ještě jejich šílená císařovna, abychom měli opravdu nepřítele, jehož pohnutky není třeba nijak řešit. Každý střet se odehrává podle stejného schématu, svobodní Volaři utečou, zotročení se nechají pobít, to vše bez nějaké taktiky (dokonce i luky a kuše jsou pro ně zřejmě zbraní neznámou) nebo jakéhokoli náznaku zajímavého charakteru v nepřátelských řadách. Snad i pátý skřet ve třetí řadě v Pánovi prstenů má zajímavější duševní život než Volar. Když už se objeví náznak, že se snad tentokrát autor pokusí tenhle nudný (a po čtyřicáté šesté už vyloženě iritující) stereotyp nabourat (tj. na scéně se objeví Volar, který by snad mohl být zajímavější/méně krutý/trochu schopnější soupeř našich hrdinů), hned vzápětí to zase zašlape do země. Postavy. Jestliže se v recenzi citované na obálce píše, že všechny postavy jsou zajímavé a jedinečné, tak já tvrdím, že je to lež. Z šedi nových postav druhého a třetího dílu nikdo nevyčnívá a staré postavy mají většinou tak málo prostoru, že to nezachrání. Dialogy víceméně slouží jen k tomu, aby se někomu (=čtenáři) vysvětlily další plány, sdělila nějaká prastará moudrost nebo se obdivovala královna. Žádné pořádné slovní střety, kdy bych měl dojem, že spolu mluví rozdílné charaktery, které se chtějí o něčem přesvědčit, něco jeden druhému předat nebo vypovědět. Občas s královnou nesouhlasí Nortah (snad jediná postava, co zůstala zajímavá), ale toho vidíme tak málo, že to nestojí za řeč. Pro méně chápavé dodávám: Ne, problém není více postav, problém jsou špatné postavy. Ani popis míst a zvyků na severu a ve Volaru skomírající dějovou linku neoživí, všechno popisované je zbytečně rozsáhlé, zmatené a nesouvisející s dějem (ani ho nezpestřující). Samotné finále v aréně je vysloveně špatné a plné klišé, takže např. záporná postava nám musí všechno hezky vyříkat než svůj plán uskuteční, a pak se diví, že vše dopadlo jinak než v jejích plánech. Co vlastně zamýšlela císařovna. Měla být šílená, ne však hloupá, ale nic z toho, co udělala, nedávalo smysl. Aspoň trochu zajímavé by bylo, kdyby autor nechal Pletače, aby se jí dotkl, mohli jsme se dočkat nějakého vnitřního boje či duševního vývoje, ale nic. A co vlastně bylo na konci motivací spojence, to bylo tak zmatené, že přiznávám, že jsem to úplně nepochopil (dílem také proto, že mě to vlastně nezajímalo, jen jsem to už konečně chtěl mít dočtené). A hlavně to všechno působí tak odosobněně, jako povinné dopisování něčeho, co nebylo zamýšleno. Snad jen Vernierova linka měla něco z toho, co dělalo zajímavým první díl, ale to bylo příliš málo. Verdikt: Po parádním překvapení v podobě prvního dílu na mne zbylé dvě knihy působí jako povinné, bez zájmu a z donucení dopsané přívěsky, které vůbec nemusely vzniknout. Z toho, na co jsem se po prvním díle těšil, v pokračováních není vůbec nic.

„Královna ohně“ pokračuje v trendu nastaveném druhým dílem série: ke čtyřem hlavním dějovým liniím se na nějakou dobu přidá pátá v podání básníka Alucia a nechybí ani Vernierovy zápisky, které jsou pro knihu naprosto nepodstatné, mají pouze doplnit osud tohoto učence. U většiny postav nedojde k žádnému zásadnímu vývoji; autor občas naznačí, že tato osobnost by mohla potemnět, z téhle by mohl být tyran, mezi královnou a pár vojevůdci je zaděláno na konflikt… bohužel zůstalo jen u náznaků. Několik charakterů je odsouzeno k více či méně hrdinské smrti, to by snad ani jinak nešlo s ohledem na množství bitev a počty mrtvých ve statisících, ale na utírání slz zapomeňte (pokud nejste typy, co pláčou nad zašlápnutými mravenečky). Ta osmdesátka jmen k zapamatování beztak potřebovala zredukovat drastičtějším způsobem. Když se konečně přes hordy šílených psychopatů probojujeme po moři, po souši i přes ledové pláně do finále, ke střetu s ultrašílenou psychopatkou a jejím údajně supermocným nadřízeným, zůstane nám na patře pachuť rozpaků. Pochválím Ryana, že se vyhnul patosu, s úšklebkem zavrtím hlavou nad tím, jak se všichni sešli (po měsících odděleného putování, bojů a jiných útrap) v nejpotřebnější okamžik na správném místě, zamračím se nad nevýrazností zápletky (Spojenec a vata okolo) a podivím se nad vlažným, stručným závěrem. Veškerá předchozí epičnost se vytratila, poslední stránky působí dojmem „hlavně už to mít co nejrychleji za sebou“. Jako když strávíte věčnost na hajzlíku, poulíte oči, hekáte, vyrobíte za tu dobu tři produkty vysoké gramáže i uspokojivé konzistence... a pak veškeré usilí v několika vteřinách spláchnete. 70-75%

Hmmm… co napsat… hmmm... čtěte až po přečtená knihy - raději. Úplně se ztratil náboj. Táhne se to, táhne. Všechno už jsme četli v prvním nebo druhém dílu, nic nepřekvapí. Ta krutost ve Volaru už snad nikoho nezajímá, protože je všudypřítomná a s novou císařovnou už extrémní. Co z toho, když budou všichni mrtví? Ten konec se Spojencem mě docela zamotal a to jsem měla pocit, že vím, o co jde. No tak ne… Nepochopila jsem. Spousta věcí mi unikala. Možná proto, že jsem přímo před posledním dílem první a druhou knihu znovu nečetla (ale i tak jsem je četla dvakrát), takže jsem asi na něco zapomněla. Někdy je to opravdu jen mezi řádky… No nevím. Schválně až je dám někdy najednou, jestli se to změní. Vélin už je opravdu jenom stínem. Ta válka v Alžíru ho úplně změnila. A nikdo jiný to tam bohužel netáhl. Reva? Přišla mi navíc, protože nebyla v jedničce a ať už byla sympatická jakkoliv, není to Vélin a teď tam stejně neměla tolik prostoru. Frentis ok, i jeho grupa, i když jim v šestém řádu trvalo roky naučit se to, co umí a nějaká čtrnáctiletá holka to zvládne za pár měsíců? No nevím… to je víceméně případ i Revy, ale budiž. Lyrna? Hmmm… ve dvojce jsem jí měla raději, prostě nedokážu pochopit to slepé následování panovníka. Zabírám území ve jménu královny blablabla, bych se jim na to, víte co. A ona navíc teď nějak dvakrát sympatická nebyla. Měla štěstí, že ji Vélin neměl rád, jinak by to u mě holka měla o hodně těžší. A Dahrena? Jo, je mi Vélina trochu líto, ale ona byla úplně taková nijaká. Nebo mi to tak přišlo. A ten náčelník? Všechno ví, všechno zná? Tam se mi to začalo motat… A hlavně fakt žádný wtf moment. Maličko, když Reva skočila do arény, ale to nebylo až tak úplně wtf. Kenis? Co z něj zbylo? Asi mi fakt vadí, že na něj autor úplně zapomněl. Aspoň, že tam byl trošku Nortah a že se vším nesouhlasil. Alucius? Úplně jsem na něj zapomněla a říkala si, proč o něm čtu? Jeho otec ano, ten byl určitě zajímavější, jenže byl tam pouze okrajově... Allornis? kdyby tam nebyla, ani bych si na ní nevzpomněla, přišla mi úplně zbytečná. Takže... Četlo se to dobře, ne že ne, ale kapitoly byly na můj vkus moc rozkouskované a hlavně, dočetla jsem kapitolu a já klidně přestala číst. Cože? To se mi ani u jedničky ani u dvojky nestalo. Tam jsem musela číst nonstop a jenom, když jsem fakt něco musela, tak jsem přestala. Tenhle díl jsem četla cca 4 dny? Úplně na pohodu… škoda… ten závěr autor prostě nezvládl… nic extra, nic zajímavého, nic nového, a epického tuplem ne… no na závěr fantasy, která začínala něčím tak bombickým jako byla Píseň krve, je to fakt slabé…

Jak už jsem naznačil u Pána věže, představuju si, že když Anthony Ryan přišel do nakladatelství s prvním dílem, v následujícím rozhovoru proběhlo asi tohle: "Podívej soudruhu, my ti to vydáme, ale pod jednou podmínkou. Frčí trilogie, takže nám musíš napsat další dva díly. A když už budeš u toho, nezapomeň dohnat genderové kvóty, v prvním díle jsi je trestuhodně zanedbával." Co se mi nelíbilo na druhém díle, je zde přítomno ještě v míře daleko větší, a když na chvíli upozadíme Revu, půjčíme si Illian (která jako správná dívka samozřejmě utne rozvíjející se vztah, aby mohla jít bojovat, protože tak je to moderní a nezávislé). Volaři jsou i nadále prostě jen tupá krutá a zbabělá masa a když to nestačí, přisadí si ještě jejich šílená císařovna, abychom měli opravdu nepřítele, jehož pohnutky není třeba nijak řešit. Každý střet se odehrává podle stejného schématu, svobodní Volaři utečou, zotročení se nechají pobít, to vše bez nějaké taktiky (dokonce i luky a kuše jsou pro ně zřejmě zbraní neznámou) nebo jakéhokoli náznaku zajímavého charakteru v nepřátelských řadách. Snad i pátý skřet ve třetí řadě v Pánovi prstenů má zajímavější duševní život než Volar. Když už se objeví náznak, že se snad tentokrát autor pokusí tenhle nudný (a po čtyřicáté šesté už vyloženě iritující) stereotyp nabourat (tj. na scéně se objeví Volar, který by snad mohl být zajímavější/méně krutý/trochu schopnější soupeř našich hrdinů), hned vzápětí to zase zašlape do země. Postavy. Jestliže se v recenzi citované na obálce píše, že všechny postavy jsou zajímavé a jedinečné, tak já tvrdím, že je to lež. Z šedi nových postav druhého a třetího dílu nikdo nevyčnívá a staré postavy mají většinou tak málo prostoru, že to nezachrání. Dialogy víceméně slouží jen k tomu, aby se někomu (=čtenáři) vysvětlily další plány, sdělila nějaká prastará moudrost nebo se obdivovala královna. Žádné pořádné slovní střety, kdy bych měl dojem, že spolu mluví rozdílné charaktery, které se chtějí o něčem přesvědčit, něco jeden druhému předat nebo vypovědět. Občas s královnou nesouhlasí Nortah (snad jediná postava, co zůstala zajímavá), ale toho vidíme tak málo, že to nestojí za řeč. Pro méně chápavé dodávám: Ne, problém není více postav, problém jsou špatné postavy. Ani popis míst a zvyků na severu a ve Volaru skomírající dějovou linku neoživí, všechno popisované je zbytečně rozsáhlé, zmatené a nesouvisející s dějem (ani ho nezpestřující). Samotné finále v aréně je vysloveně špatné a plné klišé, takže např. záporná postava nám musí všechno hezky vyříkat než svůj plán uskuteční, a pak se diví, že vše dopadlo jinak než v jejích plánech. Co vlastně zamýšlela císařovna. Měla být šílená, ne však hloupá, ale nic z toho, co udělala, nedávalo smysl. Aspoň trochu zajímavé by bylo, kdyby autor nechal Pletače, aby se jí dotkl, mohli jsme se dočkat nějakého vnitřního boje či duševního vývoje, ale nic. A co vlastně bylo na konci motivací spojence, to bylo tak zmatené, že přiznávám, že jsem to úplně nepochopil (dílem také proto, že mě to vlastně nezajímalo, jen jsem to už konečně chtěl mít dočtené). A hlavně to všechno působí tak odosobněně, jako povinné dopisování něčeho, co nebylo zamýšleno. Snad jen Vernierova linka měla něco z toho, co dělalo zajímavým první díl, ale to bylo příliš málo. Verdikt: Po parádním překvapení v podobě prvního dílu na mne zbylé dvě knihy působí jako povinné, bez zájmu a z donucení dopsané přívěsky, které vůbec nemusely vzniknout. Z toho, na co jsem se po prvním díle těšil, v pokračováních není vůbec nic.

„Královna ohně“ pokračuje v trendu nastaveném druhým dílem série: ke čtyřem hlavním dějovým liniím se na nějakou dobu přidá pátá v podání básníka Alucia a nechybí ani Vernierovy zápisky, které jsou pro knihu naprosto nepodstatné, mají pouze doplnit osud tohoto učence. U většiny postav nedojde k žádnému zásadnímu vývoji; autor občas naznačí, že tato osobnost by mohla potemnět, z téhle by mohl být tyran, mezi královnou a pár vojevůdci je zaděláno na konflikt… bohužel zůstalo jen u náznaků. Několik charakterů je odsouzeno k více či méně hrdinské smrti, to by snad ani jinak nešlo s ohledem na množství bitev a počty mrtvých ve statisících, ale na utírání slz zapomeňte (pokud nejste typy, co pláčou nad zašlápnutými mravenečky). Ta osmdesátka jmen k zapamatování beztak potřebovala zredukovat drastičtějším způsobem. Když se konečně přes hordy šílených psychopatů probojujeme po moři, po souši i přes ledové pláně do finále, ke střetu s ultrašílenou psychopatkou a jejím údajně supermocným nadřízeným, zůstane nám na patře pachuť rozpaků. Pochválím Ryana, že se vyhnul patosu, s úšklebkem zavrtím hlavou nad tím, jak se všichni sešli (po měsících odděleného putování, bojů a jiných útrap) v nejpotřebnější okamžik na správném místě, zamračím se nad nevýrazností zápletky (Spojenec a vata okolo) a podivím se nad vlažným, stručným závěrem. Veškerá předchozí epičnost se vytratila, poslední stránky působí dojmem „hlavně už to mít co nejrychleji za sebou“. Jako když strávíte věčnost na hajzlíku, poulíte oči, hekáte, vyrobíte za tu dobu tři produkty vysoké gramáže i uspokojivé konzistence... a pak veškeré usilí v několika vteřinách spláchnete. 70-75%

Bohužel jsem na začátku očekával, že mě to vtáhne do děje stejně jako druhý díl. To se ale nestalo. Jako bych nezačal číst další knihu a pořád četl Pána věže. Díky tomu už od začátku působil děj zdlouhavě. Po pár desítkách stran to začalo být únavné. Všiml jsem si, že se ve skutečnosti těším až to budu mít za sebou. Osudy hrdinů byly příliš nalajnované a jejich osobnosti nepřitažlivé. K většině jsem si nedokázal vytvořit vztah. Krutost některých scén mi přišla samoúčelná. Celé to působí divně. Asi proto, že tam nejsou žádné normální záporné postavy. Některé dějové zvraty působily dost nepravděpodobně. Tohle by se jako mohlo stát??? Ať už kvůli postavám, předvídatelnosti či podivnosti se nějak ztrácí napětí. Přitom to nepůsobilo nijak přeplácaně. Vélinův svět se mi líbí. Jeho země, národy a jejich kultury. To vše se mi zdálo podařené. Podstata magie výborná. Dalo by se říct, že jsem se příjemně ponořil do jeho světa, ale příběh samotný mě nezaujal. Víc jsem si užil samotné prostředí a fantazii autora než hlavní děj. Hodnocení sráží dolů nutnost vypnutí rozumu při dočítání knihy. Nad dějem se totiž nedá moc přemýšlet. Události nepůsobí logicky a smysluplně. K některým věcem chybí logické vysvětlení. Buď se do toho autor zamotal a nebo jen nevíme všechno. Jenže to působí hloupě. A přitom měl k dispozici tolik stran… Rozhodně doporučuju lidem co fantasy žerou a příliš jim nezáleží na literární kvalitě. Celý svět je perfektní a v závěru se protne mytologie se současností. A nebo pro náctileté čtenáře hltající fantasy, kterým nevadí dlouhé knihy. Na mě to bylo nezvládnuté a pokud mají knihy sestupnou tendenci není to dobré… (Aktuálně 93%, 90% a 80%) Kdysi autoři jako prvotinu napsali román či povídky. Dnes monstrum, které má skoro 2000 stran. (Přesný součet je 1984) Nějak nevím jestli je to ten správný vývoj literatury… 55%